Snídejte raději BeBe

Nebýt jedný cesty ze školy, asi by o sušenkách nic nevzniklo. Představte si, málem se ta věc netočila, óóó ty hrome :-)! 

O soutěži jsem neměl vůbec ponětí. To až jednou, cestou ze školy, kamarádka Kuliočko o tom mluví. Tejden před maturitou, místo toho, abych si „jen“ rval obsahy všech otázek do hlavy, tak jsem si tu a tam zapsal, co mě napadlo. Další týden jsem si to sesumíroval a k točení připravil, hotovo (maturita naštěstí hotová taky). Pokud jste už ten klip viděli, tak víte, že se točí okolo žlutých sušenek, a teprve ke konci dojde i na BeBe. Satira snad? Ale ne, to bych si nefandil, nicméně je pravda, že jsem původně vycházel ze všech těch výrobků / sušenek do kterých si údajně stačí kousnout a hned je ta blbá nálada / všechny problémy pryč, nebo co. Pro tenhle účel mi tak bylo předem jasný, že nemůžeme použít nějaký sušenky od konkurence, takže je třeba upéct si vlastní.

Zručností mi kuchyně neni zrovna druhým barákem. Ne, že bych sám nechtěl, ale rodina mě radši od používání většiny kuchyňských spotřebičů distancuje. Přeci jen by o tu kuchyň nechtěli přijít, a tak jsem se svou pekařskou zakázkou vyrazil k babičce. Po vysvětlení mý představy o ideální sušence jsme se dali do práce. Respektive babička, já jen asistoval a plnil úlohu křoví, který ochutnává, užírá, přendavá hotový kousky na tác atd. ... že by se snad i babička bála o svou kuchyň? Ale no tak, babi, vzpomínej, jak jsem tu kdysi jako malej dělal vlastnoruční cukroví nebo čokoládovej dort! Ten sice vypadal jako čokoládová poleva, ale jako čokoláda vůbec nechutnal (byt´ je to věc vedlejší). A den po pečení? To už se mělo točit. Nechtěl jsem ty kousky hodit jen tak na tác. Večer před začátkem, chtěl jsem všechny sušenky nějak úhledně zabalit. Vyšlo to na poslední chvíli, a tak jsem sušenky balil někdy kolem druhý ranní. Z původního přání „Chci to zabalit do těch ubrousků úhledně, velmi úhledně!“ to celý přešlo na: „Chci to prostě nějak zabalit!“. 

 

Den první byl víceméně podivný. Zatímco včera bylo místy až parno, tak dneska? Nevypadalo to ani na paprsek. Cestou do Příbrami tak nastává v hlavě panika, protože představa deště mi v týhle situaci radost nedělá. Nesmí přeci pršet! Točíme klip, kde si „zvuk“ nemůže dát dovolenou, bez něj to tentokrát opravdu nejde, tak si mraky dejte odchod, my točíme :-) . Nejen, že se zatahuje, ale i přes počáteční ideje, že to, co na mě právě káplo, to byl jen kolem letící holub, začíná i poprchávat.

Než se vrhneme do samotného natáčení, na skok se zastavme u osazenstva „Black Company“. Bája se tohoto natáčení neúčastní, nemá čas. Ovšem podíváme-li se dál, situace je trochu komplikovanější. Počátkem července nám Bára odjíždí. Je to na dva roky do zahraničí. Už od „Dependence“ jsme se naučili, pokud jiná možnost nebude, natáčet určitý pasáže jen ve dvou (díky ti, pane Stative). Ale je jasný, že pokud dál vznikne video, kde jsme jenom my dva a např. v záběru budeme zároveň, tak nechat kameru jen tak ulici se nám riskovat nechce. Proto, i když zatím nemá na webu profil, je teoreticky možný, že novým členem bude Lukáš Třešňák (mohli jste ho vidět např. na konci „Účastníků Ukaž se“). Je to výhodný tah i pro naší produkci, protože tak nemusí vyplácet dva posty, když je k dispozici kameraman a fotograf v jedný osobě :-).

Hezky napsaný, nicméně, když si to takhle čtu a je to zpětně, tak by se k tomu hodil dodatek. Profil přidán nikdy nebyl, Lukáš se členem nestal. Už nevim, kde jsem to přesně četl nebo slyšel, byla to jedna věta. A i když to jsou jen tři slova, tak velmi výstižně - „Štěstí je čas“. V tomhle jsme štěstí neměli. Lukáš nám pomáhal, točil a byl ještě u některých částí „Ooh Yeah“, ale pak už se to časově nezvládalo. O tom, ale někdy později, v jiném komentáři z natáčení. 
 

Zpátky k sušenkám, přesněji do Pražský ulice. Sotva jsme se přemístili do její části, kde se pohyboval dostatek lidí, tak se náhle jakoby ten davu mrak přesunul do části opačný. Půlhodinové „hledání“ nám tak sice nakonec nepřineslo nalezení armády bezplatného komparsu, ale na druhou stranu přestalo pršet. A to se počítá. Začínáme chronologicky a musím říct (už jsem to psal i v galerii), že právě ty první záběry, kdy Tonda nabízí sušenky, sežraly času asi nejvíc (byt´ se tu pořád bavíme o blbině, co má jen minutu a něco). Zčásti to bylo celkovou atmosférou dne, kdy nejspíš bylo něco ve vzduchu (že by déšť?) a zčásti z mých obav, jestli Tondův hlas nezanikne v „šumu ulice“. Samotné nabízení sušenek pak už celkem odsýpalo a docela jsme si ho užívali. Tedy až na Tondu, který si díky tátovým brýlím připadal jako Daredevil, takže potenciální zákazníky ani moc neviděl. U toho nabízení v textu zastávka - pokus střelit kus obyčejnýho těsta za stovku, to byl pouze prostředek, jakým jsme ty lidi chtěli odradit. Záměr byl natáčet Tondu, jak chodí davem a nabízí sušenky, ale nic neprodá, protože nikdo nemá zájem. 

Než ale lidi zbystří kameru, tak chvilku uvěří tomu, že ten brejloun v zástěře skutečně něco prodává (tuhle myšlenku ještě podtrhl fakt, že toho dne byly na náměstí trhy). A jelikož my chceme, aby náš tác zůstal plný, je třeba bud´ říct, že jde o nejedlou rekvizitu, anebo o kousek hodný stokoruny. Věřte nebo ne, naštěstí se nenašel žádný hladem šilhající jedinec, co by za kilo ten kus těsta v ubrousku koupil :-) (ve výsledné podobě klipu se pak už jen ty pasáže, kde říká Tondu cenu, vystřihly).

Mám-li přihodit nějaké konkrétní „zákazníky“, kromě ignorování, slušného odmítnutí a zděšení, že za kus chceme jedno kilo, si pamatuju paní, co sušenky nejedla, ale dlouze nám za nabídku děkovala (podotýkám, že nevěděla „cenu“), pak další paní, co měla klobouk tak 2x větší než svou hlavu (to jen tak, že (ne)zajímavost), pána, co chtěl radši kafe ... anebo jedno „kukuřičné dítě“, které zasípalo. Ono je to v „outtaku“. Mám pocit, že v jeho „darth vaderovském“ podání říká něco jako „Blázen“, ale nejsem si tím jistý. 





No a poslední, koho bych mohl zmínit, to je ta pěkná holka, co v klipu říká „Děkuji, nechci.“. Od toho natáčecího dne jsem ji zatim pokaždý, co jsem jel do Příbrami, potkal. Jednou, když mi zrovna padal na zem kousek masa z pita chlebu, pak na přechodu, kdy jsem byl se sluchátky někde úplně jinde, a málem mě přejelo auto ve kterym mj. seděla právě i ona, a naposledy … naposledy jsme se „potkali“, když jsem se potácel městem na net (to bylo po dodělání „BeBe Outtaku“ a fotogalerie, které jsem šel zrovna nahrát). A oslovil si jí? Myslíte něco jako říká Troy ze Simpsonových?  

„Ahoj, já jsem Petr Černý a možná si mě pamatuješ z BeBe klipu, kde si nevědomky účinkovala i Ty!“:-)

Jasně, ona se takhle nikde určitě nerozepisuje, a navíc si mě ani nepamatuje (I když v tý roli „zombie“, to naposledy - mám pocit, že jsem na malý moment získal její pohled (ne)pochopení. To když jsem na lidi kolem začal sípat, že „Chci váš mozek!“ a zubama tak mířil na jejich hlavy.). Tu poslední větu jsem si vymyslel. Tím bych tak vůbec asi ukončil sondu do davu, který nás ten den provázel (my jej pronásledovali). Kolem druhý odpolední jsme natáčeli závěrečnou scénku oslovení chodce, co taky nechtěl sušenku. Nastal tak čas, aby se kamery chopil Lukáš, protože jsem byl v záběru, jak já, tak Tonda. Bohužel, celá tahle scéna se vystřihla (v klipu je použita jen část zvukový stopy). Šlo o standardní přístup. Na místě se Vám to zdá nejlepší, nejskvělejší a bůhvíco super ještě, ale pak při střihu tuhle „strašně fajn scénu“ ořezáváte a ořezáváte, až jí vyhodíte úplně. Prostě to neklapalo a přišlo mi, že jenom natahujeme. 

Po natočení scénky jsme dali prostor našemu hladu a začali luxovat tác. Tu zapálenost po jídle jsem podnítil ještě informací, že asi dva nebo tři kousky mají kokosovou příchuť. Nakonec neměly, spletl jsem se (sežral jsem je už den předtím, když jsem ty sušenky balil).

 

Načasované jsme to měli výborně. Sotva jsme dotočili, začalo pršet. A nebylo to jen tak po pár kapkách, ale hezky hromadně. Kolem čtvrtý už jsme na gymplu, skrz scénu ve třídě. Zmokli jsme nejen my, ale i zbytek sušenek (nebo-li to bláto, co z nich zbylo). Jinak mě nenapadá nic závažného z následující hodiny a půl natáčení, abych o tom napsal znak. Snad jen to, že některý záběry točil opět Lukáš a oproti těm předešlým je v klipu dokonce i uvidíte :-). 
 

Kamaráde „ALE“, kde si byl tak dlouho? Já myslel, že jak se dopoledne začalo zatahovat, že je to zas od Tebe dárek. Ne? Jo, ty máš dárek až teď? A jakej? Aha, v podobě přetočení. Celej úvod a nabízení sušenek je natočen za normálního světla, ale navazující scéna, kdy stojim u zdi na konci klipu a hltám ty BeBéčka – to už je pomalu za deště.

Čtvrtek, krátce před polednem, to jsem opět na gymplu (tentokrát jenom s Lukášem). Točíme věci se mnou - ve školní kanceláři a pak taky tu „proměnu“ na záchodech. Finišujeme opět v Pražský ulici, přetočením toho konce u zdi. Celý jsem to pak sám zakončil „procházkou“ Pražskou, s kamerou v ruce. Zaznamenal se zvukový podklad, kterým bych případně zahladil nějaké křičící dítě nebo hlasitě rozmlouvající osoby ve zvuku, když Tonda nabízí sušenky. Pro jistotu. 
 

Ještě, že jsem si ten „šum ulice“ natočil, protože opravdu, tu a tam nějaký to dítě zakřičelo (viz. „outtake“ aneb „Střílej po nás!“. Takových tam bylo víc.). Zase, není to nic k překvapení, když jsme točili v ulici plný lidí, to je jasný. Horší načasování měl spíš ten drobný bonus na závěr. Jaký? Bonus měl podobu známýho dabéra, kterýho se podařilo získat, aby nám do klipu namluvil pár vět. S kamerou jsem dorazil k němu domů až v neděli v podvečer, takže byl klip hotov doslova „na poslední chvíli“. Ne, že by jsme si hráli na tajnosti, ale jeho jméno neuvádíme z prostýho důvodu - je bráno jako obchodní značka, takže kdekoliv se zveřejní, tam se musí platit. A my už jsme takhle přišli na dva bubny, když došlo na placení jeho honoráře za ty věty. Riskovat buben třetí už opravdu, pardon, nejde.

Tím by šlo celý dnešní text uzavřít. Klip se uploadoval týden před uzávěrkou (koncem hlasování). Fungovalo to stylem „1 počítač – 1 hlas denně“(ale pamatuju si, jak tehdy někdo řešil, že si zas nějakej chytrák v prvních příčkách cvaká ve velkym počtu hlasy pro sebe). To mě opětovně nějak míjelo … jo, stále jsem neměl doma internet, ale i kdybych měl, tak bych necvakal. Ono to zní jako od skautíka, ale já si snad jen jednou „cvakl“ a to bylo u „Ztracených“, když nás prvně nasadili do „Ukaž se!“, jinak ne. I když se tedy v tomhle případě hrálo o 150 000 kaček , tak mi to přišlo divný -  „Chtěl bych moct poděkovat všem, co mi posílali hlasy! Většinu jsem si sice poslal sám, ale to už je detail.“ :-).

Každopádně – nevyhráli jsme. Zajímavý je, jak já pernamentně vždycky, když nějakou blbinu, co jsem si vymyslel, pak střihám dohromady, tak - může se mi to líbit, ale většinou stačí maličkost a přijde mi, že je to zlo a hrůza. Zkrátka a stručně - že jsem to celý posral. A pokud se to objeví, tenhle dojem, já sice nepolevuju, ale drží se mě to dál. A tohle je snad jediný video vůbec, kde jsem si to ani na okamžik nepřipustil. Říkám, pořád mi to nejde přes prsty psát, že jsme jako „točili“ a že jsem „vymyslel“, že jsem „režíroval“ či „střihal“, nedej bože snad i „hrál“ ... proto třeba pořád píšu do kreditů v „Tvorbě“ to „Výroba: Black Company“ a ne „Střih - Petr Černý“, páč mi přišlo, že je tam těch Černých Petrů už otravně moc. Notabene, takhle u krátký věci, rozepsat takhle hodně vět. Ale opravdu, tohle je jediný video, kde jsem si ten svůj klasik dokončovací pesimismus ani na moment nepřipustil. Ne snad rovnou jako „Tohle je bomba, to vyhrajeme!“, ale nebyl tam vůbec ten negativní dojem. 

A pak se to video prakticky nikomu nelíbilo :-). Jeden z prvních komentářů vlastně byl „Aha, další čůrák se sušenkou!“, tak nějak :-). No a na jakym místě, že jsme to byli? Já mám pocit, že hlasů bylo málo, ani ne snad padesát? Nechci kecat, ale určitě jsme nepřeskočili stovku, takže někde hodně dole. To neznamená, že se to celý věší na hřebík a všeobecně končí natáčení, kdepak! Jak ostatně dokazuje sám další komentář ...