Ooh yeah

„Hele, Moby vyhlásil soutěž o natočení klipu!“, zaznělo od Tondy zrovna ve chvíli, kdy byl oslepen cvikrem svýho táty a rozdával po Příbrami sušenky. 

Tu skladbu „Ooh Yeah“ jsem slyšel někdy koncem června. Něco mě napadlo, ale nebyl to myšlenkovej pochod „Je mi jedno, jak ta písnička zní, něco se prostě vymyslet musí! Ať už je to cokoliv, protože se hraje o 10 táců doláčů!“. Se sluchátky v uších (kde mi dokola hrála ta písnička) jsem si klip rozkreslil kus po kousku. Šlo mi hlavně o souhru, aby to mělo nějakou rytmiku. I když zase, dělám z toho víceméně až moc vědu, je to ve finále jen na „tři minuty a něco“ klip. 




Ještě před startem natáčení jsem se sešel s Tondou a Lukášem, aby jsme si řekli všechno potřebný a …  na stránkách tý soutěže konečně zjistili, kdy to má uzávěrku. To do tý doby nikdo z nás nevěděl :-). 14. července? Takže za dva tejdny, jo? Zítra začínáme. Moment, nezačínáme? Máme tu nějakej háček, nějakou sadu háčků? 

Aniž by se to vůbec rozjelo, natáčení načechralo hned několik věcí. Už jen samotná otázka, zda to má smysl a cenu točit. Tenhle dotaz nadhodili kluci krátce poté, co jsme se na stránkách soutěže koukli, jestli už tam neni nějaký video, nějakej konkurent. Náhodně jsme si tam pustili klip a pravda, sice jsme se shodli na tom, že je to prakticky o ničem a docela z toho bolí oči, ale na druhou stranu to mělo kvalitní grafický zpracování. No a z toho kluci usoudili, že by se to Mobymu mohlo líbit, takže je předem jasný, že nemáme šanci. Tečka a konec. Jenže, jak nemáme šanci? Já nepopírám - celý je to hodně naivní, myslet si snad, že vyhrajeme, ale co v aktuální situaci můžeme ztratit? Řikat si něco podobnýho před každym rádoby natáčením, tak jsme nikdy nic nenatočili. Proto se ten dnešní sněm rozpouští s tím, že se točit bude.

Kalendář poslušně hlásí první den v červenci, je devět ráno, a to se zrovna scházíme na Jiráskových sadech (já a Bára). Stafi, i když nechtěně, pocuchal nám pomyslný plán, protože tady tenhle tejden neni, takže se scény z modelářství odkládají na jindy. O pár minut později dojde i Tonda, spolu se čtyřiceti papíry, kam napsal „Night will be ...“, jak jsem po něm chtěl. Chceme oblepit ten betonový můstek, po kterém jdu na začátku klipu. Jenže Tonda na papíry napsal místo „25 minutes“ „25 seconds“. Následuje tak zhruba patnáctiminutová výměna názorů o tom, že je rozdíl, když tam budou minuty a když sekundy. Jde se tisknout znovu. Když máme rovných 10:00, přichází čas vylepování. Tenhle klip jsem chtěl tam, kde to bude možný, natočit trochu víc komorněji, lidi prostě ne :-). Proto jsme třeba stopovali pořád dokola záběry, když po tom můstku procházel kromě mě i někdo jiný. 


Zase, je to taková věc, který si nikdo moc nevšimne, nebude jí vnímat, ale berte to tak, že ty dvě hlavní individua jakoby žijí ve vlastním světě. No, řekněte sami – kdo z Vás vidí kolem sebe letáky, který odpočítávají, kdy bude noc? Tihle dva jsou prostě v takovym vlastním vákuu a proto jsou tady ty pokusy distancovat od toho, co nejvíc „civilistů“. Mimochodem, aby jste nás nebrali jako ničitele lesů – ty „nepovedený“ plakáty jsme nevyhodili, ale používali jsme je během točení k efektu „Člověče, těch plakátů je tam docela dost!“. Většinou jsme je ale dávali, co nejdál od kamery, aby nebylo čitelně poznat, že je tam místo „minutes“ psáno „seconds“. 

Jedna kolemjdoucí oblepený můstek pojmenuje uměním a jinak, Slunce svícením nešetří, takže je docela horko. Chodil jsem tam s Bájou zhruba tři hodiny z můstku nahoru a dolů, než tahle pasáž byla kolem jedný odpoledne hotová. Následovalo natáčení u přechodu pro chodce, kde zase, povedlo se, i když nechtěně, vyděsit pár kolemjdoucích. Oni totiž najednou nemohli najít to svý oblíbený tlačítko „Stiskněte“, na který všichni tak rádi sahají. Místo toho tu měli na pár minut nápis „Night will be ...“. U těchto záběrů bych se na moment zastavil. Když se mě někdo náhodou občas zeptá, jaká věc Black Company se mi líbí nejvíc, já vesměs začnu mluvit ne o klipu, ale třeba jen o jednom záběru. Sice o jednom, ale je to záběr, který mě opravdu těší. On tam je ve výsledku třeba jen na dvě sekundy, takže si ho málokdo všimne, ale jo, jsem s ním spokojen :-). V tomto případě je to záběr, kdy vidíte jen mě, sloup a oblohu - schválně si to stopněte, mně se to prostě líbí, nemůžu si pomoct. Takže díky Bájo :-). 

Když popojedem dál, dnešní den jsme zakončili momenty, kdy si jdu pro ten sendvič a ještě, jak Tonda sedí na zastávce a má přes hlavu plakát. Tady se kromě toho, že opět hodně lidem přišlo divný, když kolem nich projde člověk s papírem na hlavě, nic zajímavýho nedělo. Končili jsme zhruba v půl šestý. 






  

Ať to má taky po čase nějaký ten deníkový nádech, „Den druhý“ (být u toho ještě nadpis, hodilo by se „Unaveni sluncem“). Včera jsem psal snad každýmu číslu, co jsem měl v mobilu a jeho majitel/ majitelka se vyskytuje v dosahu města. Šlo o dotaz, zda by dotyčný / dotyčná neměl čas zahrát si v klipu. Vzhledem k tomu, že se skoro nikdo zpětně neozval, berme to jako, že ne :-). Během dopoledních záběrů „zpráv“, což je točeno u Tondy v pokoji, tak přemýšlíme komu říct. Jelikož nás nic nenapadá, voláme Báře, která na nás má čekat u jedný zastávky kvůli točení v MHD. A Bára válí! Když pak dorazíme na místo, je tu nejen Bára, ale i Kuba Jung aneb „Ten, co na mě mával vztyčeným prostředníčkem v „Dependence“ “. Fajn, už jen vysvětlit detaily a vyrazit vstříc busu, co uvnitř teplotou připomíná menší saunu. Je tu ovšem drobet riziko, že já coby kameraman vlastně sedím otočen dozadu. Jo, zas ta moje superhrdinská schopnost! Otáčím-li se nebo čtu v nějakym dopravním prostředku, obvykle se mi peristaltika stáčí a nutí mě to jaksi vrhat. Naštěstí, přežil jsem, nikam jsem se nevrhal.

Dál se šlo na záběry u zastávky, kde Tonda čeká poté, co se vypravil z domu. Pak měl následovat přesun k nějakýmu super (nebo hyper, jak chcete) marketu, jenže, jak už začátek textu říkal, byli jsme takřka unaveni horkem a tak si market necháváme na zítřek (a to jenom proto, že si to časově zatim můžeme dovolit).

 Ve čtvrtek, i když zas horko,tak je nám nějak všechno jedno a neustále se smějeme. Nevim, jestli je to tím, že jsme z toho parna totálně zblbli. Bud´ jde o osobní verzi příběhů obyčejného šílenství, anebo o dehydrataci. Začínáme na náměstí TGM se záběry, kdy je Tonda „v práci“ a nabízí kolemjdoucím šampóny. „Tvař se jako kdyby ti opravdu někdo chrstl do obličeje, potažmo na brýle, nějakej šampón!“, říkám Báře. A zrovna v tu chvíli Tonda jen tak zmáčkl jeden šampón a chrstl mi obsah lahvičky přímo do tváře. Myslel si totiž (stejně jako já, když jsem ty šampóny ráno bral z domu), že jsou už komplet prázdný. Omyl. Ale tak aspoň to měla Bája i s názornou ukázkou.

Samotná scénka „velký to bitky“ :-) se zpočátku tvářila, že jí snad ani nenatočíme. Bára totiž nechtěla Tondu mlátit. Ve výsledku jsem je to nutil opakovat asi 12x, různě jsem kolem nich rotoval, až jsem dokonce i já sám, co ty slova nesnáší, prohlásil, že se musíme spolehnout na větu „Nějak to doufám, že sestřihám.“. Po „bitvě“ následovala pizza (dobrá), poté natáčení Tondova vystupování z MHD. Je jasný, že když točíme takhle neoficiálně normálně mezi lidmi, nemůžu jim říkat, proč si zrovna stoupli tak blbě, že mi zakryli herce. Ale právě při tomhle vystupování z busu - Tonda měl vystoupit zlatým středem,. Jenže to jsem netušil, že si to hodně lidí bude štrádovat i dveřmi zadními. Především jedna dívka, nejspíš spolu s maminkou, co se mi zrovna, když už jsem měl zaměřenýho Tondu, postavila přímo do záběru a nechápavě se podívala takovým tím výrazem: „Jako co je?“. Ještě, že se nedbalo na zvuk, protože jsem se musel „hbitým kachním pohybem“ přemístit, abych Tondu zabral.

Po těchto kouscích eskamotérských následovalo natáčení v jedněch potravinách, kde - a to je třeba říct - k nám byli opravdu vstřícní. Samozřejmě, jsme srabi, takže jsme poslali na vyjednávání do krámu Báru a vyšlo to. Shodou okolností tam, kde jsme se pohybovali, nebyl zrovna žádný zákazník, takže se opět dařilo natáčet jaksi osobně, bez ostatních lidí. Třikrát hurá. 




Po natočení se koupily jedny bílý fusekle na první záběry klipu („Ooh Yeah“ na ně dopíšu pak) a strhla se, meteorologicky řečeno, abnormální průtrž mračen. Avšak nám to tentokrát vůbec nevadilo. Třikrát tři hurá, protože točíme, nebo-li máme v úmyslu natáčet v tom marketu (= POD STŘECHOU). A jelikož Bája už musela odjet domů, tak se kolem čtvrtý na tu „nebezpečnou misi“ vydáváme ve dvou.

Když už jsme byli uvnitř, snažil jsem se natáčet tak, aby si, co možná nejméně lidí všimlo kamery. U masa koutku jsme si naopak všimli my, že se k nám blíží dva pánové. Oba chůze jako „když nesou melouny“, svírající se pěsti a velmi to vážný obličej. Zatímco tomu prvnímu, tomu by jste tu kreaci věřili, tak ten druhý působil jako jeho nepovedená parodie. Ale nechme být. Dokonce i víme, kdo nás prásknul - toho jsem si všiml na pásce zpětně. Když byl Tonda u pečiva, pořád se tam motala jedna pani s vozíkem a vrhala takový ty „Co se tu děje, to prostě musim zjistit!“ pohledy. Pořád kolem nás kroužila, až odkroužila. Že kam? Směrem ke skladu, k zaměstnancům. Aktivní lidé zkrátka ještě nevymřeli :-). 

Pomineme-li všechno to vysvětlování, diskusi pán ukončil slovy (a to s důrazným zřetelem v chrapláku): „ Ale u nás se žádné záznamy nepořizují!“. Obával jsem se, že zazní i to klasický „Okamžitě mi dejte tu pásku!“, ale naštěstí se tak nestalo. Takže nic nebránilo drzý odpovědi: „V pořádku, pokud vám to nevadí, ještě si něco nakoupíme a půjdeme natáčet o supermarket dál!“. Což byla samozřejmě lež! Oni nás chytili ve chvíli, kdy už bylo všechno potřebný hotový. Venku, při čekání na zmizení deště, jsme si pak ještě při pohledu na docela velkýho brouka, který tam lezl po zdi, dělali legraci, že jsme byli jako na inspekci v tomto obchodě a našli jsme tu tohle. Akorát pak nezbyly koule na to, aby se to vložilo do outtaku ... jsme srabi a másla :-). 
 

Přišla neděle a s ní i historicky první nočka. Opět jen dva, poněvadž Bára přijet nemohla. Z počátku to bylo spíš čekání na noc, vyplněný sledováním filmů a konzumací výborných jednohubek a vína. Když bylo, ale něco málo po druhý ranní, usmysleli jsme si po pádu druhýho dobrýho vína, že půjdeme konečně točit Tondův taneční vstup. Písnička se pustila z počítače a jelo se to 6x celý. Zhruba v půl pátý ráno hotovo a my ... spát už jsme nešli, protože jsme věděli, že stejně za chvíli musíme začít točit ty záběry z „rána“ - probuzení a Tondovu cestu do práce. I když jsme tedy sice vydrželi beze spánku, mělo to klasicky menší zádrhel. Přesněji, když už bylo venku dobře vidět, o slovo se přihlásila opět mračna, a začalo lít daleko víc, než v ten čtvrtek. 

Čekali jsme proto zhruba dvě hodiny, ale to spíš celý deštěm gradovalo, než končilo. Na místě to tak chtělo vymyslet alternativní verzi, protože tu původní, kdy Tonda kráčí z domu a takřka celá cesta / povrch silnice je polepený plakáty, nešlo realizovat. Natočit to v dešti, kde by poté následoval střih, jak Tondu čeká na zastávce, kde na něj přímo praží, to by byla chyba jako fík. Proto je to tedy alternativně, hned u vchodu, kdy jsou plakáty nalepeny na dveřích. Tím už komplet skončilo natáčení pro Tondu a já hned migroval do modelářství. 

Začali jsme se záběry mezi mnou a Martinem, bráchou Kuliočka (aneb viděli jste ho na fotce z natáčení „BeBe klipu“). Lámal a skoro zlámal jsem si hlavu, kde vzít takhle kluka pro tuhle roličku, až jsem si na něj vzpomněl. Dodnes prý údajně kouká na „Dependence“, dalo by se říct, že má Black Company v „Oblíbených“, tak proč ho neobsadit. Jasně, nejsme žádný hvězdy, ale vezměte si, že máte strašně rádi něčí klipy a najednou s těmi lidmi, co jste je sledovali, natáčíte. Sorry za prožití, ale zrovna jsme si s Tondou řikali, kdyby se podobně ozvali třeba pánové z „Frat Packu“, bylo by to fajn :-). 




V modelářství natáčela Bára, pak se o pár hodin později chopil kamery Stafi a točilo se moje probuzení a taneční číslo. Tohle se sice z časových důvodů jelo „jen“ 5x, ale udejchat to? To byl stejnej boj jako včera. Posledním hřebem bylo symbolický počárání mých očí černým fixem, nápisem „Ooh Yeah“. Bylo skoro devět večer a klip tedy dotočen.

Den pak potom, to máme 8. července, začal jsem střihat. Po deseti minutách, kdy jsem skládal dohromady ten úvod na ponožky, jsem to, ale musel vypnout. Ne nadarmo se říká, že stačí opravdu drobnost a máte hned chutě to celý smazat a vyhodit do „Koše“ / koše. U mě jsou tyhle dojmy, pokud čtete komentáře pravidelně, při střihu už docela zavedenou věcí, ale opravdu tady – děs :-).

Další den už jsem, ale neměl - pokud chci stihnout uzávěrku - na podobnou pauzu nárok čili jsem zase dokola poslouchal tu písničku a střihal. Až 13.7., upload. Jelikož jsem doma bez internetu, tak se to nahrává u Tondy. Z počátku, nevim proč, nám to vůbec nešlo nahrát, pak zbytečná panika, jak to, že nejsme v seznamu těch soutěžních videí apod. … samozřejmě, byla to panika zbytečná, zařazeni jsme byli, jen to nebylo hned. Ale řikejte si to v situaci, kdy trnete hrůzou, že to všechno přijde vniveč jenom proto, že jste volové, co to tam neumí nahrát :-). 



Další ráno tady byl z mojí strany pokus o sprint na zastávku. Sprint? Pokud Vás někdy napadne běhat po třídenním skoro (ne)spánku, tak to radši jděte tou mrtvolnou chůzí a na běh jen vnitřně myslete. Když už jsem vítězně „doběhl“ na zastávku, bliklo mi hlavou, že mám ještě koupit chleba, takže následoval zase rádoby sprint o pár metrů zpátky. Když vbíhám do pekárny, neočekávám žádný slova navíc, chci jen říct: „Dobrý den, jeden chleba, prosím!“ a na oplátku slyšet „Ano!“. Jenže paní říká „Ne!“ a mně chvíli trvá, než to vůbec hlava dutohlava zpracuje. Vždyť měla říct přeci „Ano!“, tak to bylo v plánu :-). Nebyl prý ještě nakrájený, ale to jedno, dejte mi ho. Honem, sláva, rychle zpátky, autobus naštěstí neujel (při čekání na bus další bych asi na zastávce usnul). Celou cestu taky prospim, i tu zastávku jsem málem přejel, ale nakonec v pohodě.

A touhle menší vsuvkou, již mimo natáčení, by to bylo pro dnešní komentář vše. Soutěž jsme nevyhráli. Jistě, určitě se najdou tací, co si říkají: „To se dalo čekat!“, ale kdybych Vás měl takhle citovat pokaždý, asi by se vážně neudělaly ani kdysi „Hrátky“. Tím neříkám, že jsme snad udělali veledílo, ale nedá se nic dělat. Chce to jít, potažmo točit, dál. Tentokrát, pokud to skutečně klapne, tak SPOILER, SPOILER - bude to o klukovi, co si vypěstoval lásku k jednomu obrázku :-).