X a x mrknutí za minutu

V následujících řádcích proberu řádku pomyslných „odkazů“, které se nacpaly do vřískající minutovky. Teoreticky, lokací se za dobu trvání videa změní pět, takže to vezmeme postupně. Mimochodem, proč má to video tak hloupý název? Překvapením to není snaha rádoby zaujmout, ani cíleně někoho donutit ze zvědavosti prostě KLIKNOUT. Já akorát, nechtěl jsem se hned názvem jako klíště chytit a parazitovat na známý sérii. Jo, prostě tomu třeba vlepit název jenom „Vřískot“, aby si po netu brouzdající fanoušci filmu mysleli, že je to nějaký bonus video, co jim zázrakem uteklo. Takže na to kliknou a … zjistí, že tomu tak není. To pro úvod, teď už hop a hop, utíkejme k tomu intro záběru, k tomu v noci domku:

1) Evil Dead - chtěl jsem, aby tam někde po stranách u těch keřů bylo vidět, jak silueta stromu znásilňuje dívku. To mi nehráblo, ale mrkal jsem tak na svoje oblíbený „Evil Dead“. Nakonec mi to přišlo zcestný, protože očima sledujícího – já chci, aby jste vnímali ten dům, Měsíc a hvězdy. A to už je dost podnětů na vnímání u takhle krátkýho záběru, hned z kraje videa. Takže, být tam ještě v pozadí tohle? To by bylo přeplácaný. A tak nakonec tedy, je to jen bonus ve stylu „Všimneš si – všimneš, když ne – je mi to jedno“ (ostatně, jako většina následujících „odkazů“). Nechtěl jsem, aby to budilo výraznou pozornost, ale ty dva stromy mají takové nenápadné, avšak zlověstné oči, když se podíváte. A na tom levym je ještě na kmeni psáno: „BC + náčrtek motorový pily = v srdíčku ED “. Je to ještě víc na „h“ + čtyři písmena (přičemž to poslední je „o“) vidět, než jsem si původně myslel. „BC“ neznamená „Black Company“, ale iniciály – Bruce Cambell. Motorová pila je pro sérii ikonická a to „ED“, to je už přímo „Evil Dead“.

2) Muž na Měsíci - ten Měsíc tam, ten má na sobě jakéhosi panáčka. Z fleku je podobný panáčkovi, který bydlí na dveřích od pánských WC. Měsíc má úmyslně místo pusy nápis „moon“. Stojí na něm totiž ne holka, ale muž, takže je to jakoby „Man on the Moon“. Další film, co mám strašně rád. Ale nijak to opětovně nezasahuje do „děje“ a tak jsem to taky chtěl (je to minutová blbina, takže je vtipný, když tu mluvim o nějakym ději, proto ty uvozovky).

3) Temný rytíř - když přejdeme do obrazu druhého, to je ten plešatý pán na římse, tak je tu jednak Batman, ale i další dva nepodstatné drobky. Na dveřích za plešounem je červeně napsáno „Why so serious?“, aneb hahaha, teď budu říkat vtip, takže pozor! Joker už má Batmana tak na háku, že leze i na ten barák, kde má město signální zařízení pro „Netopýra“. Píše mu tam takhle vzkazy („Why so serious?“ říká samozřejmě Joker v „Temném rytíři“, což je můj další velmi oblíbený film).  

4) Spider - man - druhá věc, říkal jsem si, že tam ten Spider-man znuděně sedí a ukazuje prostředníček jako, že: „No jasně, když máte problémy, tak si zavoláte na pomoc Batmana. Když ten nemůže, tak koukám plešoune, že máš v ruce ještě kotouč se Supermanem, ale na toho kluka od Marvelu? Co? Na toho vždycky zapomenete! Pche, nas*rte si!“. Jelikož jsem to, budu-li nadále sprostý, pos*al se světlem a ten prostředníček nebyl v záběru moc viditelný, dopsal jsem tam ještě to „Fuck You!“. Ale tohle není hlavní! Pokud na to koukáte, hlavní je v tu chvíli ten pán, co říká: „Eee, špatný kotouč!“. 

5) Hellraiser a Fontána - když holka zvedne telefon, tak v knihovně vedle ní napravo, jen dvě knížky mají názvy. Jedna „Hell“ a druhá „Raiser“. Tykám Ti, spoj si to a je tu další výrazná horor série (vzpomínám si, jak jsem se jako malej toho „pána, co omylem spadl do krabice s hřebíky“ bál). Uprostřed, mezi těmi červenými knížkami, je i ta pověstná kostka. Ale moc se mi nepovedla, takže mám pocit, že kdybych to někomu řekl, že je to právě TA KOSTKA, tak ji nepozná.

V tom samém krátkém záběru nalevo, tam je vidět dveřmi i kousek ven. Bylo by trapný, kdyby jste tam viděli kus koberce či topení a proto, přikreslil jsem kus zahrádky. Opravdu ne, fontána nemá na sobě nápis „Fountain“ proto, že je to nakreslený tak pitomě, až by to nikdo nepoznal. „Fontána“ je můj další oblíbený film.

PS k „Vřískotu“ – před začátkem malování, vyštrachal jsem starou VHSku, kde byl právě nahraný „Scream“ (kdysi z televize). Např. ta první oběť, kterou hraje Drew Barrymore, ta se jmenuje i tady Casey (má podobné oblečení a sestřih). I ta knihovna je v rohu, vedle ní pak stojí tv stolek a jsou tam taky ty bílý dveře ven. To je „trošku stejné jako z filmu“ úmyslně.

6) Clerks 2 - ano, už otřepaná fráze, další můj oblíbený film (a to dost hodně). V pozadí záběru s mluvícím poldou, opřené postavičky o sanitku, to má být Jay a Tichej Bob. Jsou v pološeru, protože zase, je to jen „boční mrknutí“. Navíc, tohle souvisí trošku se „Vřískotem“ vlastně, protože se tihle dva na skok objevili ve třetím „Screamu“ dílu. A že jsou opřeni o tu sanitku tak, že není vidět „Ambulance“, ale jenom „Lance“, to je taky kalkul :-) . Ve trojce „Vřískotu“ hraje mj. i Lance Henriksen.

Dále, v tý rychlosti si toho nemáte šanci všimnout, je to strašně za letu. Ale když se tam pak nacpe ta reportérka a říká: „Sidney … řekni nám k tomu něco!“, tak se ten obraz hodí do černé a bílé. Obličej Sidney, to policejní auto za ní – je to kromě krajů obrazu černobílé. Až na jednu věc! To policejní auto je popsané opakujícím se nápisem „Woodsboro“ (městečko ze „Vřískotu“). A přesně v ten moment, kdy obraz takhle změní barvu, je jedno „Woo“ z nápisu stále bleděmodré. Proč Woo? Protože John Woo! Klidně, střelme si tam maniakální paralelu, že Mistr natočil i „Živý terč“, kde záporáka hraje zase ten Lance Henriksen. A jo, hádáte správně, „Živý terč“ mám dost rád. Jsem v okolí nejspíš už sám, ale rád ho na napálení „čtyř hvězd z pěti“ mám.

7) To je ta Monica z Friends přeci, South Park, a co se to děje, takhle to v tom filmu nebylo, to jsou mi ale kecy - tohle byl vlastně spolu s tím, že se na konci objeví Freddy, úplně první nápad. Že se reportérka bude ptát a ptát, pak podotkne to o přátelích a nad její hlavou se objeví titulek seriálu, protože Courteney tam hrála Monicu. Opět, má zelený šaty jenom proto, že má zelený šaty i ve „Vřískot“ filmu. No a když už jsem koukal na tu VHSku, všiml jsem si, že se ten její kameraman jmenuje Kenny. V tomhle klipu, nalevo od ní, je ten s tou kamerou nakreslený jako Kenny ze „South Parku“. Ale úmyslně je taky v šeru, protože to není nic hlavního, jen rádoby bonus. Stejně jako napravo od reportérky, ten mračící se „Scream fan“ s cedulí, že to tak ve filmu nebylo. Protože vím, jak tu důmyslně nevyprávím události z toho „Vřískotu“ doopravdy a je to tam jinak.

A poslední lokace, v tom červeném pokoji – ty postavičky jsou víceméně oblečené podle skutečných postav z filmu. Třeba postava, co se jmenuje Stuart, ten má na konci snímku takhle červený župan a na krku náramek. Randy je taky filmově skoro komplet v zelenym.

SPOILER alert! Billy má zase to bílý triko a protože je v tom skutečném „Vřískotu“ vrah, říká v minutovce, že je „možná“ vrah. KONEC útoku od auta SPOILERU!

8) Griffinovi, tam je to asi jasný, zase tu můžu volat k pomoci to jméno přídavný a tj. „oblíbený“. Akorát, díval jsem se pro jistotu na IMDb, poněvadž jsem věděl, že se jeho jméno píše jako „Stewie“. Naštěstí právě na IMDb, na jeho profilu, je v kolonce „Alternativní jména“  i „Stuart ‘Stu’ Griffin“, takže paráda – sedí mi to k tý postavě z „Vřískotu“, co se taky jmenuje Stuart.

9) Potom, opakuj se kolovrátku, Terminátor – jednak, první film (dvojka) u kterýho jsem kdy bulel a přetáčel to na videu pozpátku, takže to vypadalo aspoň na chvilku, že vyjíždí Arnold z tý lávy zase zpátky. No a taky v tom prvním „Vřískotu“ právě – utahují si z toho hororového klišé, když někdo řekne „Já se vrátím!“ (pravděpodobně vzápětí hned zemře). Stuart v županu vstává, jde ve filmu akorát pro piva a dělá si legraci, říká: „Já se vrátím!“. Tak jsem si to spojil.

Když je v záběru ten štáb, je tam namalovaný obraz. Někde jsem to dřív četl a když jsem tohle kreslil, tak jsem si na to vzpomněl. Autoři „Vřískotu“ se tou maskou údajně inspirovali od obrazu Edvarda Muncha, „Výkřik“. A jasně, ta chlupatina, který se říká „dead cat“, ta tady je taky. Mikrofonista jí v packách drží, byt´ je svým vzhledem vyloženě doslovná.

Chtěl jsem, aby tam byl i Michael. Možná jen ego, jak mě kdysi napadlo a zapisoval jsem si podobu bijáku, kde by se tihle tři komplet sešli, a možná jenom fakt a přání, aby tam takhle byli všichni (byt´ jen na času zlomek). Že by hororoví Expendables? I s pánem, co spadl do krabičky hřebíků? No dobře, ne, to jen vtip. 

Jak už jsem psal u reportérky, že tam bude postava z jinýho filmu, který režíroval Wes Craven, tudíž Freddy, to byly dva úplně první nápady. Dozvukem, přišlo mi fajn to celý takhle zakončit. Ne, že se Freddy chechtá nad tím, jak v tý místnosti všechny vykuchá, ale že venku už na něj čeká Jason, takže ho smích brzy přejde. Proto taky, na triku má Jason napsáno VS (viz. fajn kousek „Freddy vs. Jason“). Když jsme ještě u toho Freddyho, tak vážně, jen ve spěchu plk – na začátku, fotka Casey, ne náhodou má na fotce oblečený červenočerný svetřík. Na tý zdi visí i fotka jejího táty, ten je taky v tomhle svetru, ale není to dobře vidět (u Casey je na ten rámeček přímo detail).

PS: Jestliže je to takhle celý divně provázaný, někdo by si pomyslel, že ten plešatý pán v bílém tílku taky něco značí. Hm, bílé to tílko, v něm přeci pobíhá John McClane ve „Smrtonosné pasti“! Navíc, od určitý doby si Bruce Willis začal holit hlavu a ve čtyřce „Pasti“ už je holohlavý. Die Hard - co díl, to bomba bez výmluv a debat, nicméně ne. Ani to není Mr. Propper. Pokud tohle něco znamená, možná jen postřeh do vlastní řady, jak mi kromě kdečeho ulítávají rychle i pačesy (a z hlavy tak asi brzy bude výhodný a zralý vodní meloun). Víc nic.

Opravdu matně, vzpomínám si, o Mr. Properovi jsem jednou čáral něco jako stručně „komiks“. Utkal se proti záchodu a … prohrál. Ale dost jinak, tenhle text končí, za pozornost – jestli seš Ty a Ty okem až tu – tak díky moc!

Ooh yeah

„Hele, Moby vyhlásil soutěž o natočení klipu!“, zaznělo od Tondy zrovna ve chvíli, kdy byl oslepen cvikrem svýho táty a rozdával po Příbrami sušenky. 

Tu skladbu „Ooh Yeah“ jsem slyšel někdy koncem června. Něco mě napadlo, ale nebyl to myšlenkovej pochod „Je mi jedno, jak ta písnička zní, něco se prostě vymyslet musí! Ať už je to cokoliv, protože se hraje o 10 táců doláčů!“. Se sluchátky v uších (kde mi dokola hrála ta písnička) jsem si klip rozkreslil kus po kousku. Šlo mi hlavně o souhru, aby to mělo nějakou rytmiku. I když zase, dělám z toho víceméně až moc vědu, je to ve finále jen na „tři minuty a něco“ klip. 




Ještě před startem natáčení jsem se sešel s Tondou a Lukášem, aby jsme si řekli všechno potřebný a …  na stránkách tý soutěže konečně zjistili, kdy to má uzávěrku. To do tý doby nikdo z nás nevěděl :-). 14. července? Takže za dva tejdny, jo? Zítra začínáme. Moment, nezačínáme? Máme tu nějakej háček, nějakou sadu háčků? 

Aniž by se to vůbec rozjelo, natáčení načechralo hned několik věcí. Už jen samotná otázka, zda to má smysl a cenu točit. Tenhle dotaz nadhodili kluci krátce poté, co jsme se na stránkách soutěže koukli, jestli už tam neni nějaký video, nějakej konkurent. Náhodně jsme si tam pustili klip a pravda, sice jsme se shodli na tom, že je to prakticky o ničem a docela z toho bolí oči, ale na druhou stranu to mělo kvalitní grafický zpracování. No a z toho kluci usoudili, že by se to Mobymu mohlo líbit, takže je předem jasný, že nemáme šanci. Tečka a konec. Jenže, jak nemáme šanci? Já nepopírám - celý je to hodně naivní, myslet si snad, že vyhrajeme, ale co v aktuální situaci můžeme ztratit? Řikat si něco podobnýho před každym rádoby natáčením, tak jsme nikdy nic nenatočili. Proto se ten dnešní sněm rozpouští s tím, že se točit bude.

Kalendář poslušně hlásí první den v červenci, je devět ráno, a to se zrovna scházíme na Jiráskových sadech (já a Bára). Stafi, i když nechtěně, pocuchal nám pomyslný plán, protože tady tenhle tejden neni, takže se scény z modelářství odkládají na jindy. O pár minut později dojde i Tonda, spolu se čtyřiceti papíry, kam napsal „Night will be ...“, jak jsem po něm chtěl. Chceme oblepit ten betonový můstek, po kterém jdu na začátku klipu. Jenže Tonda na papíry napsal místo „25 minutes“ „25 seconds“. Následuje tak zhruba patnáctiminutová výměna názorů o tom, že je rozdíl, když tam budou minuty a když sekundy. Jde se tisknout znovu. Když máme rovných 10:00, přichází čas vylepování. Tenhle klip jsem chtěl tam, kde to bude možný, natočit trochu víc komorněji, lidi prostě ne :-). Proto jsme třeba stopovali pořád dokola záběry, když po tom můstku procházel kromě mě i někdo jiný. 


Zase, je to taková věc, který si nikdo moc nevšimne, nebude jí vnímat, ale berte to tak, že ty dvě hlavní individua jakoby žijí ve vlastním světě. No, řekněte sami – kdo z Vás vidí kolem sebe letáky, který odpočítávají, kdy bude noc? Tihle dva jsou prostě v takovym vlastním vákuu a proto jsou tady ty pokusy distancovat od toho, co nejvíc „civilistů“. Mimochodem, aby jste nás nebrali jako ničitele lesů – ty „nepovedený“ plakáty jsme nevyhodili, ale používali jsme je během točení k efektu „Člověče, těch plakátů je tam docela dost!“. Většinou jsme je ale dávali, co nejdál od kamery, aby nebylo čitelně poznat, že je tam místo „minutes“ psáno „seconds“. 

Jedna kolemjdoucí oblepený můstek pojmenuje uměním a jinak, Slunce svícením nešetří, takže je docela horko. Chodil jsem tam s Bájou zhruba tři hodiny z můstku nahoru a dolů, než tahle pasáž byla kolem jedný odpoledne hotová. Následovalo natáčení u přechodu pro chodce, kde zase, povedlo se, i když nechtěně, vyděsit pár kolemjdoucích. Oni totiž najednou nemohli najít to svý oblíbený tlačítko „Stiskněte“, na který všichni tak rádi sahají. Místo toho tu měli na pár minut nápis „Night will be ...“. U těchto záběrů bych se na moment zastavil. Když se mě někdo náhodou občas zeptá, jaká věc Black Company se mi líbí nejvíc, já vesměs začnu mluvit ne o klipu, ale třeba jen o jednom záběru. Sice o jednom, ale je to záběr, který mě opravdu těší. On tam je ve výsledku třeba jen na dvě sekundy, takže si ho málokdo všimne, ale jo, jsem s ním spokojen :-). V tomto případě je to záběr, kdy vidíte jen mě, sloup a oblohu - schválně si to stopněte, mně se to prostě líbí, nemůžu si pomoct. Takže díky Bájo :-). 

Když popojedem dál, dnešní den jsme zakončili momenty, kdy si jdu pro ten sendvič a ještě, jak Tonda sedí na zastávce a má přes hlavu plakát. Tady se kromě toho, že opět hodně lidem přišlo divný, když kolem nich projde člověk s papírem na hlavě, nic zajímavýho nedělo. Končili jsme zhruba v půl šestý. 






  

Ať to má taky po čase nějaký ten deníkový nádech, „Den druhý“ (být u toho ještě nadpis, hodilo by se „Unaveni sluncem“). Včera jsem psal snad každýmu číslu, co jsem měl v mobilu a jeho majitel/ majitelka se vyskytuje v dosahu města. Šlo o dotaz, zda by dotyčný / dotyčná neměl čas zahrát si v klipu. Vzhledem k tomu, že se skoro nikdo zpětně neozval, berme to jako, že ne :-). Během dopoledních záběrů „zpráv“, což je točeno u Tondy v pokoji, tak přemýšlíme komu říct. Jelikož nás nic nenapadá, voláme Báře, která na nás má čekat u jedný zastávky kvůli točení v MHD. A Bára válí! Když pak dorazíme na místo, je tu nejen Bára, ale i Kuba Jung aneb „Ten, co na mě mával vztyčeným prostředníčkem v „Dependence“ “. Fajn, už jen vysvětlit detaily a vyrazit vstříc busu, co uvnitř teplotou připomíná menší saunu. Je tu ovšem drobet riziko, že já coby kameraman vlastně sedím otočen dozadu. Jo, zas ta moje superhrdinská schopnost! Otáčím-li se nebo čtu v nějakym dopravním prostředku, obvykle se mi peristaltika stáčí a nutí mě to jaksi vrhat. Naštěstí, přežil jsem, nikam jsem se nevrhal.

Dál se šlo na záběry u zastávky, kde Tonda čeká poté, co se vypravil z domu. Pak měl následovat přesun k nějakýmu super (nebo hyper, jak chcete) marketu, jenže, jak už začátek textu říkal, byli jsme takřka unaveni horkem a tak si market necháváme na zítřek (a to jenom proto, že si to časově zatim můžeme dovolit).

 Ve čtvrtek, i když zas horko,tak je nám nějak všechno jedno a neustále se smějeme. Nevim, jestli je to tím, že jsme z toho parna totálně zblbli. Bud´ jde o osobní verzi příběhů obyčejného šílenství, anebo o dehydrataci. Začínáme na náměstí TGM se záběry, kdy je Tonda „v práci“ a nabízí kolemjdoucím šampóny. „Tvař se jako kdyby ti opravdu někdo chrstl do obličeje, potažmo na brýle, nějakej šampón!“, říkám Báře. A zrovna v tu chvíli Tonda jen tak zmáčkl jeden šampón a chrstl mi obsah lahvičky přímo do tváře. Myslel si totiž (stejně jako já, když jsem ty šampóny ráno bral z domu), že jsou už komplet prázdný. Omyl. Ale tak aspoň to měla Bája i s názornou ukázkou.

Samotná scénka „velký to bitky“ :-) se zpočátku tvářila, že jí snad ani nenatočíme. Bára totiž nechtěla Tondu mlátit. Ve výsledku jsem je to nutil opakovat asi 12x, různě jsem kolem nich rotoval, až jsem dokonce i já sám, co ty slova nesnáší, prohlásil, že se musíme spolehnout na větu „Nějak to doufám, že sestřihám.“. Po „bitvě“ následovala pizza (dobrá), poté natáčení Tondova vystupování z MHD. Je jasný, že když točíme takhle neoficiálně normálně mezi lidmi, nemůžu jim říkat, proč si zrovna stoupli tak blbě, že mi zakryli herce. Ale právě při tomhle vystupování z busu - Tonda měl vystoupit zlatým středem,. Jenže to jsem netušil, že si to hodně lidí bude štrádovat i dveřmi zadními. Především jedna dívka, nejspíš spolu s maminkou, co se mi zrovna, když už jsem měl zaměřenýho Tondu, postavila přímo do záběru a nechápavě se podívala takovým tím výrazem: „Jako co je?“. Ještě, že se nedbalo na zvuk, protože jsem se musel „hbitým kachním pohybem“ přemístit, abych Tondu zabral.

Po těchto kouscích eskamotérských následovalo natáčení v jedněch potravinách, kde - a to je třeba říct - k nám byli opravdu vstřícní. Samozřejmě, jsme srabi, takže jsme poslali na vyjednávání do krámu Báru a vyšlo to. Shodou okolností tam, kde jsme se pohybovali, nebyl zrovna žádný zákazník, takže se opět dařilo natáčet jaksi osobně, bez ostatních lidí. Třikrát hurá. 




Po natočení se koupily jedny bílý fusekle na první záběry klipu („Ooh Yeah“ na ně dopíšu pak) a strhla se, meteorologicky řečeno, abnormální průtrž mračen. Avšak nám to tentokrát vůbec nevadilo. Třikrát tři hurá, protože točíme, nebo-li máme v úmyslu natáčet v tom marketu (= POD STŘECHOU). A jelikož Bája už musela odjet domů, tak se kolem čtvrtý na tu „nebezpečnou misi“ vydáváme ve dvou.

Když už jsme byli uvnitř, snažil jsem se natáčet tak, aby si, co možná nejméně lidí všimlo kamery. U masa koutku jsme si naopak všimli my, že se k nám blíží dva pánové. Oba chůze jako „když nesou melouny“, svírající se pěsti a velmi to vážný obličej. Zatímco tomu prvnímu, tomu by jste tu kreaci věřili, tak ten druhý působil jako jeho nepovedená parodie. Ale nechme být. Dokonce i víme, kdo nás prásknul - toho jsem si všiml na pásce zpětně. Když byl Tonda u pečiva, pořád se tam motala jedna pani s vozíkem a vrhala takový ty „Co se tu děje, to prostě musim zjistit!“ pohledy. Pořád kolem nás kroužila, až odkroužila. Že kam? Směrem ke skladu, k zaměstnancům. Aktivní lidé zkrátka ještě nevymřeli :-). 

Pomineme-li všechno to vysvětlování, diskusi pán ukončil slovy (a to s důrazným zřetelem v chrapláku): „ Ale u nás se žádné záznamy nepořizují!“. Obával jsem se, že zazní i to klasický „Okamžitě mi dejte tu pásku!“, ale naštěstí se tak nestalo. Takže nic nebránilo drzý odpovědi: „V pořádku, pokud vám to nevadí, ještě si něco nakoupíme a půjdeme natáčet o supermarket dál!“. Což byla samozřejmě lež! Oni nás chytili ve chvíli, kdy už bylo všechno potřebný hotový. Venku, při čekání na zmizení deště, jsme si pak ještě při pohledu na docela velkýho brouka, který tam lezl po zdi, dělali legraci, že jsme byli jako na inspekci v tomto obchodě a našli jsme tu tohle. Akorát pak nezbyly koule na to, aby se to vložilo do outtaku ... jsme srabi a másla :-). 
 

Přišla neděle a s ní i historicky první nočka. Opět jen dva, poněvadž Bára přijet nemohla. Z počátku to bylo spíš čekání na noc, vyplněný sledováním filmů a konzumací výborných jednohubek a vína. Když bylo, ale něco málo po druhý ranní, usmysleli jsme si po pádu druhýho dobrýho vína, že půjdeme konečně točit Tondův taneční vstup. Písnička se pustila z počítače a jelo se to 6x celý. Zhruba v půl pátý ráno hotovo a my ... spát už jsme nešli, protože jsme věděli, že stejně za chvíli musíme začít točit ty záběry z „rána“ - probuzení a Tondovu cestu do práce. I když jsme tedy sice vydrželi beze spánku, mělo to klasicky menší zádrhel. Přesněji, když už bylo venku dobře vidět, o slovo se přihlásila opět mračna, a začalo lít daleko víc, než v ten čtvrtek. 

Čekali jsme proto zhruba dvě hodiny, ale to spíš celý deštěm gradovalo, než končilo. Na místě to tak chtělo vymyslet alternativní verzi, protože tu původní, kdy Tonda kráčí z domu a takřka celá cesta / povrch silnice je polepený plakáty, nešlo realizovat. Natočit to v dešti, kde by poté následoval střih, jak Tondu čeká na zastávce, kde na něj přímo praží, to by byla chyba jako fík. Proto je to tedy alternativně, hned u vchodu, kdy jsou plakáty nalepeny na dveřích. Tím už komplet skončilo natáčení pro Tondu a já hned migroval do modelářství. 

Začali jsme se záběry mezi mnou a Martinem, bráchou Kuliočka (aneb viděli jste ho na fotce z natáčení „BeBe klipu“). Lámal a skoro zlámal jsem si hlavu, kde vzít takhle kluka pro tuhle roličku, až jsem si na něj vzpomněl. Dodnes prý údajně kouká na „Dependence“, dalo by se říct, že má Black Company v „Oblíbených“, tak proč ho neobsadit. Jasně, nejsme žádný hvězdy, ale vezměte si, že máte strašně rádi něčí klipy a najednou s těmi lidmi, co jste je sledovali, natáčíte. Sorry za prožití, ale zrovna jsme si s Tondou řikali, kdyby se podobně ozvali třeba pánové z „Frat Packu“, bylo by to fajn :-). 




V modelářství natáčela Bára, pak se o pár hodin později chopil kamery Stafi a točilo se moje probuzení a taneční číslo. Tohle se sice z časových důvodů jelo „jen“ 5x, ale udejchat to? To byl stejnej boj jako včera. Posledním hřebem bylo symbolický počárání mých očí černým fixem, nápisem „Ooh Yeah“. Bylo skoro devět večer a klip tedy dotočen.

Den pak potom, to máme 8. července, začal jsem střihat. Po deseti minutách, kdy jsem skládal dohromady ten úvod na ponožky, jsem to, ale musel vypnout. Ne nadarmo se říká, že stačí opravdu drobnost a máte hned chutě to celý smazat a vyhodit do „Koše“ / koše. U mě jsou tyhle dojmy, pokud čtete komentáře pravidelně, při střihu už docela zavedenou věcí, ale opravdu tady – děs :-).

Další den už jsem, ale neměl - pokud chci stihnout uzávěrku - na podobnou pauzu nárok čili jsem zase dokola poslouchal tu písničku a střihal. Až 13.7., upload. Jelikož jsem doma bez internetu, tak se to nahrává u Tondy. Z počátku, nevim proč, nám to vůbec nešlo nahrát, pak zbytečná panika, jak to, že nejsme v seznamu těch soutěžních videí apod. … samozřejmě, byla to panika zbytečná, zařazeni jsme byli, jen to nebylo hned. Ale řikejte si to v situaci, kdy trnete hrůzou, že to všechno přijde vniveč jenom proto, že jste volové, co to tam neumí nahrát :-). 



Další ráno tady byl z mojí strany pokus o sprint na zastávku. Sprint? Pokud Vás někdy napadne běhat po třídenním skoro (ne)spánku, tak to radši jděte tou mrtvolnou chůzí a na běh jen vnitřně myslete. Když už jsem vítězně „doběhl“ na zastávku, bliklo mi hlavou, že mám ještě koupit chleba, takže následoval zase rádoby sprint o pár metrů zpátky. Když vbíhám do pekárny, neočekávám žádný slova navíc, chci jen říct: „Dobrý den, jeden chleba, prosím!“ a na oplátku slyšet „Ano!“. Jenže paní říká „Ne!“ a mně chvíli trvá, než to vůbec hlava dutohlava zpracuje. Vždyť měla říct přeci „Ano!“, tak to bylo v plánu :-). Nebyl prý ještě nakrájený, ale to jedno, dejte mi ho. Honem, sláva, rychle zpátky, autobus naštěstí neujel (při čekání na bus další bych asi na zastávce usnul). Celou cestu taky prospim, i tu zastávku jsem málem přejel, ale nakonec v pohodě.

A touhle menší vsuvkou, již mimo natáčení, by to bylo pro dnešní komentář vše. Soutěž jsme nevyhráli. Jistě, určitě se najdou tací, co si říkají: „To se dalo čekat!“, ale kdybych Vás měl takhle citovat pokaždý, asi by se vážně neudělaly ani kdysi „Hrátky“. Tím neříkám, že jsme snad udělali veledílo, ale nedá se nic dělat. Chce to jít, potažmo točit, dál. Tentokrát, pokud to skutečně klapne, tak SPOILER, SPOILER - bude to o klukovi, co si vypěstoval lásku k jednomu obrázku :-).

Moje Pětka

Bylo to na 4.B maturáku, když se mě někdo ptal, co že to chystá „Black Company“ dál. „Mojí Pětku“, odpovídám na baru, čímž jsem asi nic kloudnýho neřekl. Ten zvyk „moc neprozrazovat“ už ke mně asi patří, z dutohlavy ho vyříznete leda těžko. Počkat, tady se stal zázrak a já i něco prozradil, pozor – samotný název! A to už je, co říct! :-) 

U „Mojí Pětky“ mělo jít původně o pidi věc (ani ne na vteřin šedesát). Ale jak jsem si ten „nápad“ v hlavě rozvíjel (a oddaloval se začátek tohoto krátkého natáčení), vznikl z toho, jak už víte, standardní skeč. Na minuty dvě a něco. Proč je tak propastný rozdíl mezi napsáním a natáčením „Mojí Pětky“? To má na triku Špagátek, co byl v tý době už půl roku pod imaginární zemí. I když se soubor zbořil, pořád tu byl ten nezpracovaný materiál ze záznamu představení „Love-story“ a jejího dokumentu, který jsem chtěl dát dohromady. Zní to nelogikou? Plně chápu. Možná jistou, ne-li hlavní roli v tom hrál takový ten blok jako, že „Přeci to po tom všem, co s tím bylo, jen tak nevezmu a nevyhodim!“.Cca začátkem února jsem to začal patlat do celku. Bylo to patlání, že by mravenci žasli. Vlastně, pouštěl jsem se do toho už podruhý v řadě, ale … nechám si detail na nějaký případný komentář k „Love-story“, jestli bude. A vůbec, jestli ta „Love-story“ coby záznam hotová kdy - někdy bude. Začátkem dubna jsou v cajku skoro tři dějství. Můžu je díky tomu častýmu přehrávání doslova recitovat z paměti a tak „utíkám“ ke krátké „Mojí Pětce“.

12.dubna 2008 - „Na duben je docela zima. Vyrazit si ven za doprovodu jenom trika, to jsem ty svoje schopnosti otužile příliš podcenil!“, říkám si, když stojím takhle v osm ráno na zastávce v Příbrami, a Bája s kárkou stále v nedohlednu. Domluvili jsme se, že mě tu vyzvedne a pak pojedeme rovnou k Tondovi. Zuby pomalu cinkají, MP3 se pomalu vybíjí (příště to chce konečně vzít baterky navíc, nezapomínej už!), a mobil? Ten rezignoval dávno. Takže se můžu dohadovat jen sám se sebou o tom, jestli mi Bája psala nebo ne. Čekám. Po necelý hodině se mi daří zprovoznit telefon. Bára píše. Omlouvá se, že zaspala, takže bude mít zpoždění. Sotva se, ale podívám před sebe, akorát ke mně přijíždí v autě. „Zaspala jsem, promiň!“ - „Zrovna mi to tady píšou!“, poukazuji na zázrakem živý telefon. Cestou se mezitím nerušeně odebere zpátky do kómatu. Ukázalo se, že je Tonda z nás tří na tom úplně nejlíp, protože jsme ho naším příjezdem teprve vzbudili. „Měl jsem si vzít bundu, s tím trikem jsem to přehnal!“, říkám si neustále a můj krk přitakává. 

Pominu-li následující chvíli, kdy byl Tonda v „režimu probouzení“, kterou jsme si krátili koukáním na YT, první záběr se začal připravovat cca kolem 10:00. Omyl, vlastně nezačal. Kamera odmítla „komunikovat“, i když byla zcela nabitá a my jí začali vyhrožovat. Ještě, že je v pokoji dostatek zásuvek. Po úspěšném natočení záběru ze skříně, kterou na začátku klipu otevírám (pořád jsem byl vidět bez hlavy), týmu skromnému sděluji, že máme za sebou první záběr. Hurá! Sice první ze šedesáti, ale to je detail :-). Přichází moment, kdy se s Tondou pokoušíme naladit své hlasy na „správný tón“. Docela často nám vypadávaly (tak, už nejsme nejmladší, což je zrovna škoda - to mutování by se teď hodilo).

Postupně se prokoušeme záběry, kdy na sebe beru různý košile, až jsme u trhání chlupů – rozuměj, dělání slz. Metoda „Vzpomeň si na něco strašně smutnýho“ nezabírá, a tak dojde na alternativu. Mluvil o tom prý jeden herec, už přesně nevím který, že zaručené slzy získáte trháním chlupů z nosu ... anebo z varlat, ale to vzhledem k situaci, kdy nám všem bylo tak nějak divně, nepřicházelo v úvahu. A tak Tonda trhal z nosu a můžu Vám říct, že to čekání na slzu, to bylo jako čekání na Ježíška. Když to trvá už nějakou tu minutu, klopíte kameru dolů, nevěříte, že dorazí, jenže to se náhle slza zjeví, takže rychle mačkáte REC, ale při troše štěstí, v zápalu zoomu, rozmlží se Vám obraz, takže se musí trhat znovu. 

Dnešek byl docela návratem do doby, kdy nám točení jednoho klipu zabralo pouze kus dne, víc nic. I když jsme ke konci trochu chvátali, protože Bája musela odjet, tak se na nervy hekticky moc nehrálo. Zatim.

Čekáte-li někdo druhý díl osobního cestopisu, zklamu Vás. Tentokrát jsem sobotní poslední bus chytil včas. Snad jen ten ranní start „jenom v triku“ způsobil na další tejden funkčnost „mimo provoz“, bohatě stačilo už jen to chození do školy :-). Potom jsem se vrátil k „Love-story“ a ... vlastně na čas skončil úplně, protože již byl podle kalendáře ten „týden svatý“. Po maturitě se točil klip do BeBe soutěže, takže šla „Moje Pětka“ opět k ledu a dostal jsem se k ní koncem července (protože jsme se po sušenkách pustili do tý Moby soutěže, která byla taky uzávěrkou pomalu v konci). 

A máte tu problém, zpětně. Stalo se nám to už několikrát, stalo se to i teď - kamera měla zrovna ten špatný den. Bohužel tentokrát skoro po celou dobu natáčení. Zvuk praskal, místy hodně, místy drobně, ale praskal + tu a tam rovnou i vynechával. Ve výsledku to uchu necuchá nervy natolik, jak jsem si původně myslel, protože jsou některý záběry úplně bez zvuku, pouze za doprovodu hudby. 

Tři tejdny ještě dál, po uveřejnění „Mojí Pětky“, to se vykutálel outtake a tím bych dnešní povídání uzavřel. Jo, opravdu je to takhle stručně. Zatím nám za „Pětku“ nikdo nevzal rodiny jako rukojmí, ale prý to vidělo několik zaměstnanců operátora, jehož reklamu parodujeme. Číslo, který u nich mám, to mi zatim stále funguje, takže to asi vzali se stoickým klidem :-). Zatim.

Snídejte raději BeBe

Nebýt jedný cesty ze školy, asi by o sušenkách nic nevzniklo. Představte si, málem se ta věc netočila, óóó ty hrome :-)! 

O soutěži jsem neměl vůbec ponětí. To až jednou, cestou ze školy, kamarádka Kuliočko o tom mluví. Tejden před maturitou, místo toho, abych si „jen“ rval obsahy všech otázek do hlavy, tak jsem si tu a tam zapsal, co mě napadlo. Další týden jsem si to sesumíroval a k točení připravil, hotovo (maturita naštěstí hotová taky). Pokud jste už ten klip viděli, tak víte, že se točí okolo žlutých sušenek, a teprve ke konci dojde i na BeBe. Satira snad? Ale ne, to bych si nefandil, nicméně je pravda, že jsem původně vycházel ze všech těch výrobků / sušenek do kterých si údajně stačí kousnout a hned je ta blbá nálada / všechny problémy pryč, nebo co. Pro tenhle účel mi tak bylo předem jasný, že nemůžeme použít nějaký sušenky od konkurence, takže je třeba upéct si vlastní.

Zručností mi kuchyně neni zrovna druhým barákem. Ne, že bych sám nechtěl, ale rodina mě radši od používání většiny kuchyňských spotřebičů distancuje. Přeci jen by o tu kuchyň nechtěli přijít, a tak jsem se svou pekařskou zakázkou vyrazil k babičce. Po vysvětlení mý představy o ideální sušence jsme se dali do práce. Respektive babička, já jen asistoval a plnil úlohu křoví, který ochutnává, užírá, přendavá hotový kousky na tác atd. ... že by se snad i babička bála o svou kuchyň? Ale no tak, babi, vzpomínej, jak jsem tu kdysi jako malej dělal vlastnoruční cukroví nebo čokoládovej dort! Ten sice vypadal jako čokoládová poleva, ale jako čokoláda vůbec nechutnal (byt´ je to věc vedlejší). A den po pečení? To už se mělo točit. Nechtěl jsem ty kousky hodit jen tak na tác. Večer před začátkem, chtěl jsem všechny sušenky nějak úhledně zabalit. Vyšlo to na poslední chvíli, a tak jsem sušenky balil někdy kolem druhý ranní. Z původního přání „Chci to zabalit do těch ubrousků úhledně, velmi úhledně!“ to celý přešlo na: „Chci to prostě nějak zabalit!“. 

 

Den první byl víceméně podivný. Zatímco včera bylo místy až parno, tak dneska? Nevypadalo to ani na paprsek. Cestou do Příbrami tak nastává v hlavě panika, protože představa deště mi v týhle situaci radost nedělá. Nesmí přeci pršet! Točíme klip, kde si „zvuk“ nemůže dát dovolenou, bez něj to tentokrát opravdu nejde, tak si mraky dejte odchod, my točíme :-) . Nejen, že se zatahuje, ale i přes počáteční ideje, že to, co na mě právě káplo, to byl jen kolem letící holub, začíná i poprchávat.

Než se vrhneme do samotného natáčení, na skok se zastavme u osazenstva „Black Company“. Bája se tohoto natáčení neúčastní, nemá čas. Ovšem podíváme-li se dál, situace je trochu komplikovanější. Počátkem července nám Bára odjíždí. Je to na dva roky do zahraničí. Už od „Dependence“ jsme se naučili, pokud jiná možnost nebude, natáčet určitý pasáže jen ve dvou (díky ti, pane Stative). Ale je jasný, že pokud dál vznikne video, kde jsme jenom my dva a např. v záběru budeme zároveň, tak nechat kameru jen tak ulici se nám riskovat nechce. Proto, i když zatím nemá na webu profil, je teoreticky možný, že novým členem bude Lukáš Třešňák (mohli jste ho vidět např. na konci „Účastníků Ukaž se“). Je to výhodný tah i pro naší produkci, protože tak nemusí vyplácet dva posty, když je k dispozici kameraman a fotograf v jedný osobě :-).

Hezky napsaný, nicméně, když si to takhle čtu a je to zpětně, tak by se k tomu hodil dodatek. Profil přidán nikdy nebyl, Lukáš se členem nestal. Už nevim, kde jsem to přesně četl nebo slyšel, byla to jedna věta. A i když to jsou jen tři slova, tak velmi výstižně - „Štěstí je čas“. V tomhle jsme štěstí neměli. Lukáš nám pomáhal, točil a byl ještě u některých částí „Ooh Yeah“, ale pak už se to časově nezvládalo. O tom, ale někdy později, v jiném komentáři z natáčení. 
 

Zpátky k sušenkám, přesněji do Pražský ulice. Sotva jsme se přemístili do její části, kde se pohyboval dostatek lidí, tak se náhle jakoby ten davu mrak přesunul do části opačný. Půlhodinové „hledání“ nám tak sice nakonec nepřineslo nalezení armády bezplatného komparsu, ale na druhou stranu přestalo pršet. A to se počítá. Začínáme chronologicky a musím říct (už jsem to psal i v galerii), že právě ty první záběry, kdy Tonda nabízí sušenky, sežraly času asi nejvíc (byt´ se tu pořád bavíme o blbině, co má jen minutu a něco). Zčásti to bylo celkovou atmosférou dne, kdy nejspíš bylo něco ve vzduchu (že by déšť?) a zčásti z mých obav, jestli Tondův hlas nezanikne v „šumu ulice“. Samotné nabízení sušenek pak už celkem odsýpalo a docela jsme si ho užívali. Tedy až na Tondu, který si díky tátovým brýlím připadal jako Daredevil, takže potenciální zákazníky ani moc neviděl. U toho nabízení v textu zastávka - pokus střelit kus obyčejnýho těsta za stovku, to byl pouze prostředek, jakým jsme ty lidi chtěli odradit. Záměr byl natáčet Tondu, jak chodí davem a nabízí sušenky, ale nic neprodá, protože nikdo nemá zájem. 

Než ale lidi zbystří kameru, tak chvilku uvěří tomu, že ten brejloun v zástěře skutečně něco prodává (tuhle myšlenku ještě podtrhl fakt, že toho dne byly na náměstí trhy). A jelikož my chceme, aby náš tác zůstal plný, je třeba bud´ říct, že jde o nejedlou rekvizitu, anebo o kousek hodný stokoruny. Věřte nebo ne, naštěstí se nenašel žádný hladem šilhající jedinec, co by za kilo ten kus těsta v ubrousku koupil :-) (ve výsledné podobě klipu se pak už jen ty pasáže, kde říká Tondu cenu, vystřihly).

Mám-li přihodit nějaké konkrétní „zákazníky“, kromě ignorování, slušného odmítnutí a zděšení, že za kus chceme jedno kilo, si pamatuju paní, co sušenky nejedla, ale dlouze nám za nabídku děkovala (podotýkám, že nevěděla „cenu“), pak další paní, co měla klobouk tak 2x větší než svou hlavu (to jen tak, že (ne)zajímavost), pána, co chtěl radši kafe ... anebo jedno „kukuřičné dítě“, které zasípalo. Ono je to v „outtaku“. Mám pocit, že v jeho „darth vaderovském“ podání říká něco jako „Blázen“, ale nejsem si tím jistý. 





No a poslední, koho bych mohl zmínit, to je ta pěkná holka, co v klipu říká „Děkuji, nechci.“. Od toho natáčecího dne jsem ji zatim pokaždý, co jsem jel do Příbrami, potkal. Jednou, když mi zrovna padal na zem kousek masa z pita chlebu, pak na přechodu, kdy jsem byl se sluchátky někde úplně jinde, a málem mě přejelo auto ve kterym mj. seděla právě i ona, a naposledy … naposledy jsme se „potkali“, když jsem se potácel městem na net (to bylo po dodělání „BeBe Outtaku“ a fotogalerie, které jsem šel zrovna nahrát). A oslovil si jí? Myslíte něco jako říká Troy ze Simpsonových?  

„Ahoj, já jsem Petr Černý a možná si mě pamatuješ z BeBe klipu, kde si nevědomky účinkovala i Ty!“:-)

Jasně, ona se takhle nikde určitě nerozepisuje, a navíc si mě ani nepamatuje (I když v tý roli „zombie“, to naposledy - mám pocit, že jsem na malý moment získal její pohled (ne)pochopení. To když jsem na lidi kolem začal sípat, že „Chci váš mozek!“ a zubama tak mířil na jejich hlavy.). Tu poslední větu jsem si vymyslel. Tím bych tak vůbec asi ukončil sondu do davu, který nás ten den provázel (my jej pronásledovali). Kolem druhý odpolední jsme natáčeli závěrečnou scénku oslovení chodce, co taky nechtěl sušenku. Nastal tak čas, aby se kamery chopil Lukáš, protože jsem byl v záběru, jak já, tak Tonda. Bohužel, celá tahle scéna se vystřihla (v klipu je použita jen část zvukový stopy). Šlo o standardní přístup. Na místě se Vám to zdá nejlepší, nejskvělejší a bůhvíco super ještě, ale pak při střihu tuhle „strašně fajn scénu“ ořezáváte a ořezáváte, až jí vyhodíte úplně. Prostě to neklapalo a přišlo mi, že jenom natahujeme. 

Po natočení scénky jsme dali prostor našemu hladu a začali luxovat tác. Tu zapálenost po jídle jsem podnítil ještě informací, že asi dva nebo tři kousky mají kokosovou příchuť. Nakonec neměly, spletl jsem se (sežral jsem je už den předtím, když jsem ty sušenky balil).

 

Načasované jsme to měli výborně. Sotva jsme dotočili, začalo pršet. A nebylo to jen tak po pár kapkách, ale hezky hromadně. Kolem čtvrtý už jsme na gymplu, skrz scénu ve třídě. Zmokli jsme nejen my, ale i zbytek sušenek (nebo-li to bláto, co z nich zbylo). Jinak mě nenapadá nic závažného z následující hodiny a půl natáčení, abych o tom napsal znak. Snad jen to, že některý záběry točil opět Lukáš a oproti těm předešlým je v klipu dokonce i uvidíte :-). 
 

Kamaráde „ALE“, kde si byl tak dlouho? Já myslel, že jak se dopoledne začalo zatahovat, že je to zas od Tebe dárek. Ne? Jo, ty máš dárek až teď? A jakej? Aha, v podobě přetočení. Celej úvod a nabízení sušenek je natočen za normálního světla, ale navazující scéna, kdy stojim u zdi na konci klipu a hltám ty BeBéčka – to už je pomalu za deště.

Čtvrtek, krátce před polednem, to jsem opět na gymplu (tentokrát jenom s Lukášem). Točíme věci se mnou - ve školní kanceláři a pak taky tu „proměnu“ na záchodech. Finišujeme opět v Pražský ulici, přetočením toho konce u zdi. Celý jsem to pak sám zakončil „procházkou“ Pražskou, s kamerou v ruce. Zaznamenal se zvukový podklad, kterým bych případně zahladil nějaké křičící dítě nebo hlasitě rozmlouvající osoby ve zvuku, když Tonda nabízí sušenky. Pro jistotu. 
 

Ještě, že jsem si ten „šum ulice“ natočil, protože opravdu, tu a tam nějaký to dítě zakřičelo (viz. „outtake“ aneb „Střílej po nás!“. Takových tam bylo víc.). Zase, není to nic k překvapení, když jsme točili v ulici plný lidí, to je jasný. Horší načasování měl spíš ten drobný bonus na závěr. Jaký? Bonus měl podobu známýho dabéra, kterýho se podařilo získat, aby nám do klipu namluvil pár vět. S kamerou jsem dorazil k němu domů až v neděli v podvečer, takže byl klip hotov doslova „na poslední chvíli“. Ne, že by jsme si hráli na tajnosti, ale jeho jméno neuvádíme z prostýho důvodu - je bráno jako obchodní značka, takže kdekoliv se zveřejní, tam se musí platit. A my už jsme takhle přišli na dva bubny, když došlo na placení jeho honoráře za ty věty. Riskovat buben třetí už opravdu, pardon, nejde.

Tím by šlo celý dnešní text uzavřít. Klip se uploadoval týden před uzávěrkou (koncem hlasování). Fungovalo to stylem „1 počítač – 1 hlas denně“(ale pamatuju si, jak tehdy někdo řešil, že si zas nějakej chytrák v prvních příčkách cvaká ve velkym počtu hlasy pro sebe). To mě opětovně nějak míjelo … jo, stále jsem neměl doma internet, ale i kdybych měl, tak bych necvakal. Ono to zní jako od skautíka, ale já si snad jen jednou „cvakl“ a to bylo u „Ztracených“, když nás prvně nasadili do „Ukaž se!“, jinak ne. I když se tedy v tomhle případě hrálo o 150 000 kaček , tak mi to přišlo divný -  „Chtěl bych moct poděkovat všem, co mi posílali hlasy! Většinu jsem si sice poslal sám, ale to už je detail.“ :-).

Každopádně – nevyhráli jsme. Zajímavý je, jak já pernamentně vždycky, když nějakou blbinu, co jsem si vymyslel, pak střihám dohromady, tak - může se mi to líbit, ale většinou stačí maličkost a přijde mi, že je to zlo a hrůza. Zkrátka a stručně - že jsem to celý posral. A pokud se to objeví, tenhle dojem, já sice nepolevuju, ale drží se mě to dál. A tohle je snad jediný video vůbec, kde jsem si to ani na okamžik nepřipustil. Říkám, pořád mi to nejde přes prsty psát, že jsme jako „točili“ a že jsem „vymyslel“, že jsem „režíroval“ či „střihal“, nedej bože snad i „hrál“ ... proto třeba pořád píšu do kreditů v „Tvorbě“ to „Výroba: Black Company“ a ne „Střih - Petr Černý“, páč mi přišlo, že je tam těch Černých Petrů už otravně moc. Notabene, takhle u krátký věci, rozepsat takhle hodně vět. Ale opravdu, tohle je jediný video, kde jsem si ten svůj klasik dokončovací pesimismus ani na moment nepřipustil. Ne snad rovnou jako „Tohle je bomba, to vyhrajeme!“, ale nebyl tam vůbec ten negativní dojem. 

A pak se to video prakticky nikomu nelíbilo :-). Jeden z prvních komentářů vlastně byl „Aha, další čůrák se sušenkou!“, tak nějak :-). No a na jakym místě, že jsme to byli? Já mám pocit, že hlasů bylo málo, ani ne snad padesát? Nechci kecat, ale určitě jsme nepřeskočili stovku, takže někde hodně dole. To neznamená, že se to celý věší na hřebík a všeobecně končí natáčení, kdepak! Jak ostatně dokazuje sám další komentář ...

A

U mý třídy se v pozdější fázi ani nějak nepočítalo s tím, že ten klip budu dělat já. Jasně, můžeme tu diskutovat i nad tím, jak asi kdekoho nemálo nasralo, že sice klip dělám, ale je pro 4.B, nicméně ... to by bylo na dlouhý povídání. Zkrátka a stručně, nejdřív to vypadalo tak, že klip bude dělat někdo jiný. Pak, že klip žádný nebude. A ve finále jsem se do toho zamotal zas já a udělal i klip A.  

Po tomto počátku psaní možná čekáte komentář plný neštěstí a naříkání, jak zlý to všecko bylo. Takže začneme hezky, začneme jedním prvenstvím. Za mě, právě tenhle matklip je vůbec první věcí, co jsem sám komplet natočil („odkameroval“, chcete-li). Předtim jsem se taky motal u kamery, ale to se nás u ní motalo většinou víc. Kdežto tady, tady jsem byl prvně „jenom já“. Opět, nedělejme z toho drama na jeden odstavec! Přes počáteční stres, respektive třes, to ustála, jak kamera, tak i já osobně. Sice si zpětně nadávám, proč jsem třeba „tohle“ a „tamhleto“ natočil takhle blbě / rozklepaně / křivě, ale natáčení jako takový, co se „kamerování“ týče, úspěšně přežito. Tentokrát se nehrálo jako u 4.B na „dva štáby“ a výsledek je ... výsledek je, jak poznamenala později Bája, „typická blackovka“ :-). 

 

Když jsme v březnu 2007 pouštěli ve třídě na Jirkově notebooku „Účastníky“, objevil se pak na třídních „Spolužácích“ vzkaz, že s kamerou dělám divy, a že tak budeme mít určitě vynikající maturitní klip. Při čtení toho vzkazu, poznamenal jsem si někam stranou, že chci, aby tam hrálo „Under Pressure“. Jo a taky jsem si ještě zapsal, že to bude o tom, jak se každej při svym koníčku či zálibě učí na maturitu. Stručný, dvě - tři věty na kus papíru. Samozřejmě, pokud tedy vážně později budu ten klip dělat já.

Jak už jsem trošku naznačil v předchozím komentáři - během dělání B klipu jsem vůbec netušil, že budu dělat ještě klip druhý. Avšak, to už taky víte – nakonec , stalo se. Vlastně, točit se začalo hned den poté, co jsem přinesl do školy video pro béčko. To znamená, opět nepěkně podrobně datově, v úterý 15. ledna. Vy, co nemáte rádi data, nebojte se - nebudu to tentokrát pitvat den po dni. Jen na úvod, taková vize, taková myšlenka - jestli jsem něco opravdu nechtěl, tak, aby tenhle klip vypadal jako ten předchozí. Třeba taková nenápadná věc, zase bude pomlčka - chtěl jsem, aby se bloky jednotlivých skupin lidí odehrávaly pokaždý na jinym místě. Na to jsem trval. Díky tomu se to tak neustále mění. Jednou je pár lidí ve školní laborce, pak zas v místním baru, anebo např. v místních lesích.

18. ledna, kdy měla 4.B maturák, jsme odpoledne vyrazili do již řečených lesů natočit intro s Tomášem a Cashem. Do finální podoby se nedostal zásah Cashova obličeje. Bylo to na první pohled opravdu lehký - Tomáš vystřelí, střih, Cashův obličej – BANG – přilítne kulička z modelíny, naplněná kečupem, zásah! I když nás tam při natáčení bylo pět, tak ani na třetí pokus se nikdo do Cashova kokosu netrefil. Jednou mu modelína jenom „lízla“ rameno, pak krk, ucho (anebo se dotyčný střelec netrefil vůbec - zdravím tím sám sebe, čau). Do tý hlavy to nešlo ani jednou. Nakonec jsem mu udělal improvizovanou masku, která vypadala jako kdyby si na těch brýlích pekl kousky slaniny. Jo, rozumíme si? Tomáš zamíří, detail na zmáčknutí spouště, a když už se tedy nikdo netrefil, tak bude rovnou střih, jak to má Cash rozmáznutý po obličeji. Jenže při střihu klipu, fungovalo to spíš jako zbytečná brzda a tak záběr, nad kterym jsme trávili bezmála hodinu a půl, šel do „koše“. 

Stejně jako těch několik záběrů úplně ze začátku, kdy Tomáš běží. Tam jsem si zas vzpomněl, jak jsem slintal nad „Bourneovým ultimátem“ :-) a chtěl udělat záběr, kdy Tomáš přeskočí potok a kamera, co běží za ním, to s ním přeskakuje plynule taky. I to se tam pak radši ani nedávalo. Bylo to totiž jako kdyby Tomášovi coby vojákovi došly náboje a pronásledovala ho kulhající zombie s kamerou, co pak málem do potoka spadla. 

V ten den se ještě točil Kalův blok, kdy málem přejede Herejka s Lukášem. Abych dostal do záběru takřka celou palubovku, zalezl jsem si do kufru. Zhruba po šestém opakování se mi vrátila upomínka z dětství. Respektive, když sedim kdekoliv vzadu, obvykle bud´ skoro, anebo jó doslova zvracim. Takže se mi v tom kufru začal zvedat kufr a já málem Jirkovi přemaloval interiér. Málem. Pak jsem se s výrazem křídy dopotácel k babičce, vyspal se chvilku a vyrazil večer na maturák 4.B. 

Ten maturák byl, jak už víte, awesome, že jo! Navrátil jsem se po třetí ranní a místo spaní, dřepl jsem si ke stolu a psal scénář. Dával jsem si dohromady, co chci přesně točit. To už nebylo awesome :-). Věděl jsem jen zhruba obsahem pár věcí, který jsem musel hlásit předem. Třeba, aby si Velas připravil to číslo s ohněm. Ale rozkreslit si sám pro sebe, záběr po záběru, to jsem hotový neměl a tak tedy takhle, já vim, na poslední chvíli. Od osmi ráno se měla točit celá „maturita“. Trochu nadlidská úvaha, myslet si, že někdo v sobotu ráno, potažmo ještě po plesu, dorazí do školy. Ale jo, sešlo se nás tam zhruba 18. „Maturita“ se za nějakých 6-7 hodin natočila komplet.

 

Vy, co točíte, už jste se s tím možná někdy setkali. Páska je sice prázdná, nahráváte na ní prvně, ale pak třeba při importu zjistíte / vidíte / vyděšeně zíráte, jak kaz, nebo-li ty úžasný kostičky přes obraz či černý pruhy, objeví se zrovna ve chvíli kdy ten obraz chcete použít. Tady to bylo třeba u záběrů z „maturity“. Zvuk byl taky katastrofální, ale to nevadilo, celej klip je až na Martinovu větu v němčině bez původního zvuku, jenže obraz? Sem tam kostičky, sem tam rovnou i pruhy (hlavně u záběrů na komisní duo a Lenku u tabule, když je zkoušená z psychologie). Jasně, vezmete pásku, rozdupete vztekem pásku, Hulku. Něco podobnýho jsem chtěl udělat kdysi např. u dokumentu k „Ach ta škole“. Tam tehdy, docela hodně, točily se zkoušky a všechno okolo, pásky plný, pásky žádný, až se udělal kauf, když jedny byly zrovna v akci, vzalo se jich víc a ... peklo to bylo. Jenže bohužel, stejně jako tehdy u ATS, tak i tady ten destruktivní plán nebyl možný. Dělal jsem tak  to samý jako u dokumentu - pásku jsem přetáčel sem a tam v domnění, že to nakonec „vytáhnu“ (těch několik vteřin, co chci).

Ke klipu ještě pár vět a slov - 21. ledna to celý končí, odpoledne se točí „závěrečný titulky“. Vidíš, Petře? Bál ses toho, myslel sis, že to nestihneš, ale nakonec? Tentokrát to „ALE“ bylo docela férový, ne? Anebo si konečně vzalo tu dovolenou. I těch pár vteřin ze sobotního natáčení, co byly kazový, si nakonec vytáhl. Je teprve pondělí - ples v pátek, to se v klidu stíhá!

Možná bych i souhlasil, možná bych i přitakal, nicméně - „ALE“ nebylo na dovolený, kdepak. Ba co víc, přineslo mi ještě suvenýr a dárek. Byl konec pololetí a u mě jako studenta blikal alarm v podobě několika školních povinností. Naštěstí, zvládnul jsem, co jsem měl, ale klipe - to už Ti nebylo pondělí, ale středa odpoledne. Ještě, že tu máme to heslo „Nebát se nespat“. Začal jsem ve středu v podvečer a i když dobře - ve čtvrtek jsem přes celý den u klipu (do školy jsem nešel) - vůbec to nešlo dohromady. Já vim, je tu blbý něco natahovat, když víte, že klip je, takže se to ve finále stihlo. Těžko tu vybuduju to napětí, že jo :-). Ale prostě to tehdy nevypadalo tak, jak jsem chtěl. Jasný, podobný řeči vedu při dokončování pořád, ale tentokrát to bylo vážně na palici.  

No, nebudeme dál zbytečně natahovat! Za ty dva dny jsem naspal dohromady tak tři hodiny a dodělal to až v pátek, někdy ve dvě odpoledne. To byl akorát ideální čas vyrazit pomalu do Příbrami. U babičky mám chvilku čas zavřít oči. Usnout mi nejde, a když se to povede, budí mě brácha, že je už čas se „hodit do saka“. Cestou do kulturáku jsem si tak říkal, že kdyby teď někdo pořádal casting na zombie horor, byl bych ta nejideálnější zombie. Nejradši bych přišel, pozdravil, předal placku s klipem, a odešel se někam zavrtat do peřiny. Do duchny ... do chrámu všech duchen! To by bylo fajn, to by bylo v tu chvíli opravdu awesome.

Nakonec jsem sice pozdravil, předal placku, ale pak nikam spát nešel, jistě. Byl maturák, to by asi nešlo takhle odejít, když se Vás to týká (i nehledě na to, že jste tou dobou jako žirafa a usnuli by jste klidně ve stoje). Na ten maturák u 4.B jsem byl v pohodě vyspalej, tady rapidně ospalej. A vlastně, přišlo mi, že když jste toho všeho účastníkem - toho předtančení, šerpování atd. - uteče to strašně rychle. Má to daleko rychlejší a zběsilejší tempo, než když koukáte na nějakou třídu, co má v programu předtančení a šerpování. Nakonec, z maturáku svýho, vrátil jsem se k ranním šesti, a v neděli? V neděli jsem si nadělil hromadu spánku! Konečně. A to „konečně“ hned dvakrát, že už jsem tedy pro dnešek domluvil (pro písmena a oči Vaše tak volno).