A

U mý třídy se v pozdější fázi ani nějak nepočítalo s tím, že ten klip budu dělat já. Jasně, můžeme tu diskutovat i nad tím, jak asi kdekoho nemálo nasralo, že sice klip dělám, ale je pro 4.B, nicméně ... to by bylo na dlouhý povídání. Zkrátka a stručně, nejdřív to vypadalo tak, že klip bude dělat někdo jiný. Pak, že klip žádný nebude. A ve finále jsem se do toho zamotal zas já a udělal i klip A.  

Po tomto počátku psaní možná čekáte komentář plný neštěstí a naříkání, jak zlý to všecko bylo. Takže začneme hezky, začneme jedním prvenstvím. Za mě, právě tenhle matklip je vůbec první věcí, co jsem sám komplet natočil („odkameroval“, chcete-li). Předtim jsem se taky motal u kamery, ale to se nás u ní motalo většinou víc. Kdežto tady, tady jsem byl prvně „jenom já“. Opět, nedělejme z toho drama na jeden odstavec! Přes počáteční stres, respektive třes, to ustála, jak kamera, tak i já osobně. Sice si zpětně nadávám, proč jsem třeba „tohle“ a „tamhleto“ natočil takhle blbě / rozklepaně / křivě, ale natáčení jako takový, co se „kamerování“ týče, úspěšně přežito. Tentokrát se nehrálo jako u 4.B na „dva štáby“ a výsledek je ... výsledek je, jak poznamenala později Bája, „typická blackovka“ :-). 

 

Když jsme v březnu 2007 pouštěli ve třídě na Jirkově notebooku „Účastníky“, objevil se pak na třídních „Spolužácích“ vzkaz, že s kamerou dělám divy, a že tak budeme mít určitě vynikající maturitní klip. Při čtení toho vzkazu, poznamenal jsem si někam stranou, že chci, aby tam hrálo „Under Pressure“. Jo a taky jsem si ještě zapsal, že to bude o tom, jak se každej při svym koníčku či zálibě učí na maturitu. Stručný, dvě - tři věty na kus papíru. Samozřejmě, pokud tedy vážně později budu ten klip dělat já.

Jak už jsem trošku naznačil v předchozím komentáři - během dělání B klipu jsem vůbec netušil, že budu dělat ještě klip druhý. Avšak, to už taky víte – nakonec , stalo se. Vlastně, točit se začalo hned den poté, co jsem přinesl do školy video pro béčko. To znamená, opět nepěkně podrobně datově, v úterý 15. ledna. Vy, co nemáte rádi data, nebojte se - nebudu to tentokrát pitvat den po dni. Jen na úvod, taková vize, taková myšlenka - jestli jsem něco opravdu nechtěl, tak, aby tenhle klip vypadal jako ten předchozí. Třeba taková nenápadná věc, zase bude pomlčka - chtěl jsem, aby se bloky jednotlivých skupin lidí odehrávaly pokaždý na jinym místě. Na to jsem trval. Díky tomu se to tak neustále mění. Jednou je pár lidí ve školní laborce, pak zas v místním baru, anebo např. v místních lesích.

18. ledna, kdy měla 4.B maturák, jsme odpoledne vyrazili do již řečených lesů natočit intro s Tomášem a Cashem. Do finální podoby se nedostal zásah Cashova obličeje. Bylo to na první pohled opravdu lehký - Tomáš vystřelí, střih, Cashův obličej – BANG – přilítne kulička z modelíny, naplněná kečupem, zásah! I když nás tam při natáčení bylo pět, tak ani na třetí pokus se nikdo do Cashova kokosu netrefil. Jednou mu modelína jenom „lízla“ rameno, pak krk, ucho (anebo se dotyčný střelec netrefil vůbec - zdravím tím sám sebe, čau). Do tý hlavy to nešlo ani jednou. Nakonec jsem mu udělal improvizovanou masku, která vypadala jako kdyby si na těch brýlích pekl kousky slaniny. Jo, rozumíme si? Tomáš zamíří, detail na zmáčknutí spouště, a když už se tedy nikdo netrefil, tak bude rovnou střih, jak to má Cash rozmáznutý po obličeji. Jenže při střihu klipu, fungovalo to spíš jako zbytečná brzda a tak záběr, nad kterym jsme trávili bezmála hodinu a půl, šel do „koše“. 

Stejně jako těch několik záběrů úplně ze začátku, kdy Tomáš běží. Tam jsem si zas vzpomněl, jak jsem slintal nad „Bourneovým ultimátem“ :-) a chtěl udělat záběr, kdy Tomáš přeskočí potok a kamera, co běží za ním, to s ním přeskakuje plynule taky. I to se tam pak radši ani nedávalo. Bylo to totiž jako kdyby Tomášovi coby vojákovi došly náboje a pronásledovala ho kulhající zombie s kamerou, co pak málem do potoka spadla. 

V ten den se ještě točil Kalův blok, kdy málem přejede Herejka s Lukášem. Abych dostal do záběru takřka celou palubovku, zalezl jsem si do kufru. Zhruba po šestém opakování se mi vrátila upomínka z dětství. Respektive, když sedim kdekoliv vzadu, obvykle bud´ skoro, anebo jó doslova zvracim. Takže se mi v tom kufru začal zvedat kufr a já málem Jirkovi přemaloval interiér. Málem. Pak jsem se s výrazem křídy dopotácel k babičce, vyspal se chvilku a vyrazil večer na maturák 4.B. 

Ten maturák byl, jak už víte, awesome, že jo! Navrátil jsem se po třetí ranní a místo spaní, dřepl jsem si ke stolu a psal scénář. Dával jsem si dohromady, co chci přesně točit. To už nebylo awesome :-). Věděl jsem jen zhruba obsahem pár věcí, který jsem musel hlásit předem. Třeba, aby si Velas připravil to číslo s ohněm. Ale rozkreslit si sám pro sebe, záběr po záběru, to jsem hotový neměl a tak tedy takhle, já vim, na poslední chvíli. Od osmi ráno se měla točit celá „maturita“. Trochu nadlidská úvaha, myslet si, že někdo v sobotu ráno, potažmo ještě po plesu, dorazí do školy. Ale jo, sešlo se nás tam zhruba 18. „Maturita“ se za nějakých 6-7 hodin natočila komplet.

 

Vy, co točíte, už jste se s tím možná někdy setkali. Páska je sice prázdná, nahráváte na ní prvně, ale pak třeba při importu zjistíte / vidíte / vyděšeně zíráte, jak kaz, nebo-li ty úžasný kostičky přes obraz či černý pruhy, objeví se zrovna ve chvíli kdy ten obraz chcete použít. Tady to bylo třeba u záběrů z „maturity“. Zvuk byl taky katastrofální, ale to nevadilo, celej klip je až na Martinovu větu v němčině bez původního zvuku, jenže obraz? Sem tam kostičky, sem tam rovnou i pruhy (hlavně u záběrů na komisní duo a Lenku u tabule, když je zkoušená z psychologie). Jasně, vezmete pásku, rozdupete vztekem pásku, Hulku. Něco podobnýho jsem chtěl udělat kdysi např. u dokumentu k „Ach ta škole“. Tam tehdy, docela hodně, točily se zkoušky a všechno okolo, pásky plný, pásky žádný, až se udělal kauf, když jedny byly zrovna v akci, vzalo se jich víc a ... peklo to bylo. Jenže bohužel, stejně jako tehdy u ATS, tak i tady ten destruktivní plán nebyl možný. Dělal jsem tak  to samý jako u dokumentu - pásku jsem přetáčel sem a tam v domnění, že to nakonec „vytáhnu“ (těch několik vteřin, co chci).

Ke klipu ještě pár vět a slov - 21. ledna to celý končí, odpoledne se točí „závěrečný titulky“. Vidíš, Petře? Bál ses toho, myslel sis, že to nestihneš, ale nakonec? Tentokrát to „ALE“ bylo docela férový, ne? Anebo si konečně vzalo tu dovolenou. I těch pár vteřin ze sobotního natáčení, co byly kazový, si nakonec vytáhl. Je teprve pondělí - ples v pátek, to se v klidu stíhá!

Možná bych i souhlasil, možná bych i přitakal, nicméně - „ALE“ nebylo na dovolený, kdepak. Ba co víc, přineslo mi ještě suvenýr a dárek. Byl konec pololetí a u mě jako studenta blikal alarm v podobě několika školních povinností. Naštěstí, zvládnul jsem, co jsem měl, ale klipe - to už Ti nebylo pondělí, ale středa odpoledne. Ještě, že tu máme to heslo „Nebát se nespat“. Začal jsem ve středu v podvečer a i když dobře - ve čtvrtek jsem přes celý den u klipu (do školy jsem nešel) - vůbec to nešlo dohromady. Já vim, je tu blbý něco natahovat, když víte, že klip je, takže se to ve finále stihlo. Těžko tu vybuduju to napětí, že jo :-). Ale prostě to tehdy nevypadalo tak, jak jsem chtěl. Jasný, podobný řeči vedu při dokončování pořád, ale tentokrát to bylo vážně na palici.  

No, nebudeme dál zbytečně natahovat! Za ty dva dny jsem naspal dohromady tak tři hodiny a dodělal to až v pátek, někdy ve dvě odpoledne. To byl akorát ideální čas vyrazit pomalu do Příbrami. U babičky mám chvilku čas zavřít oči. Usnout mi nejde, a když se to povede, budí mě brácha, že je už čas se „hodit do saka“. Cestou do kulturáku jsem si tak říkal, že kdyby teď někdo pořádal casting na zombie horor, byl bych ta nejideálnější zombie. Nejradši bych přišel, pozdravil, předal placku s klipem, a odešel se někam zavrtat do peřiny. Do duchny ... do chrámu všech duchen! To by bylo fajn, to by bylo v tu chvíli opravdu awesome.

Nakonec jsem sice pozdravil, předal placku, ale pak nikam spát nešel, jistě. Byl maturák, to by asi nešlo takhle odejít, když se Vás to týká (i nehledě na to, že jste tou dobou jako žirafa a usnuli by jste klidně ve stoje). Na ten maturák u 4.B jsem byl v pohodě vyspalej, tady rapidně ospalej. A vlastně, přišlo mi, že když jste toho všeho účastníkem - toho předtančení, šerpování atd. - uteče to strašně rychle. Má to daleko rychlejší a zběsilejší tempo, než když koukáte na nějakou třídu, co má v programu předtančení a šerpování. Nakonec, z maturáku svýho, vrátil jsem se k ranním šesti, a v neděli? V neděli jsem si nadělil hromadu spánku! Konečně. A to „konečně“ hned dvakrát, že už jsem tedy pro dnešek domluvil (pro písmena a oči Vaše tak volno).