Dependence

Vzhledem k tomu, že „Dependence“ nebyla „záležitost na jedno odpoledne“, ale kouskovaně skoro na jeden měsíc, tak to celý budu dneska komentovat deníkovou formou. Ale zase, frází typu „Milý deníčku, dnes jsem si na natáčení zapomněl koupit stíny a to mě strašně mrzí!“ se bát nemusíte. Všechno to začalo v červenci 2007 nenápadným upozorněním v „Návštěvní knize“, ať zkusíme natočit něco do soutěže „Hard Level“.

Co se našich pokusů o točení týče, jako poslední tu byly v únoru ty „Bodlinky“ (když do toho nebudeme míchat točení dokumentu druhého, k „Love-story“). No a tím úplně posledním pokusem, to bylo v červnu chystání novýho klipu. Vlastně, klipu? Spíš rovnou dvou klipů a to jako najednou. Pokud tu a tam procházíte webem sekci „Kecy“, víte, že se neudělalo vůbec nic. Klipy, i když tu byly holky ochotný se do plavek svlíknout (plus jeden Velas), ztroskotaly na shánění komparsu. A jelikož byl na velkém komparsu založený i klip druhý, nevznikl do konce šk. roku ani jeden.

Ring tedy volný pro případné přemýšlení o „Hard Levelu“. Začal jsem o tom uvažovat až někdy v půlce srpna, plus / mínus těsně po výletu na Nepalfest. Jen v hlavě. K psaní jsem se dostal jednou uprostřed noci, kdy jsem si jako první rozepsal tu scénku TV zpravodajství. A startem září pak, poslední rok na gymplu, začal jsem psát, dohromady to nějak dávat. S vědomím, že v případě další komorní, ale pro nás stejně „davovky“ pohoříme na škole podobně jako v červnu, celý jsem to chystal s tím, že to dáme ve dvou. Proč jen ve dvou? A kde je ten třetí? Pryč, protože se nám před „Dependence“ ořezala sestava. Čas fotit už neměl nikdo a z časových důvodů odešel i Jirka. Týmově tak můžete mrkat na číslovku „tři“ – já, Tonda a kameramanka Bája.

25. září 2007 - I když od „Bodlinek“ utekl nějaký ten pátek, tak na svý „lístky“ s instrukcemi nezapomínám. A zase, jeden nadělím i sám sobě. Už jen proto, že doba našich „Ztracených“, kteří vznikaly skoro komplet improvizovaně, dávno skončila a těch věcí na (ne)zapomenutí je nějak víc. Pro poslední položku na aktuálním seznamu se vydávám zhruba dvě hodiny před natáčením, vstříc sídlišti. Vejdu do drogerie a to s dotazem, kde bych tu jako našel oční stíny. Prodavačka si mě oskenuje s odstupem a pak mě nasměruje přímo ke kase. Tam se snažím naladit paní za pultem na společně „vtipnou“ strunu a říkám: „Slyšel jsem, že tu máte oční stíny ... hm?“. 


Udivený pohled mi budiž odpovědí, že mám strunu špatnou. Ale hned vedle, pár metrů stranou, je krámek hudební, tak bych si tam mohl koupit strunu novou. Nicméně, nakonec mě vystavila vstříc obří polici, která byla asi něco jako ráj pro lidi, co zrovna shání stíny. „Vyberte si!“, povídá mi. Vůbec nemám ponětí. „Tak jaký odstín jste zatím používal?“, prolomí ona to delší ticho. Když to všechno pokračuje dál v tomhle směru, říkám jí, že ty stíny nejsou pro mě. Následuje drobný úsměv a pohled říkající „Jistě, jistě … nemusíš to tajit, já se ti smát nebudu!“, takže dobře, s pravdou ven. „Víte, jo, vlastně jsou pro mě, ale je to jenom kvůli jednomu natáčení. Mělo by to vypadat jako, že mám monokl!“, vyprávím. V tu chvíli jsem kecal, protože účel stínů v „Dependence“ je zcela jiný (byt´ ve výsledné podobě docela nepovedený). Jenže rozpovídat se tu o tom, jak to má být příběh o člověku závislém na počítačových hrách, který když rázem hrát přestane, tak začne být netrpělivý, mít kruhy pod očima - ne, to mi nepřišlo lehčí (už takhle jsem to u tý kasy dost brzdil). Nemůžu sice říct, že tý historce o monoklu věřila, ale každopádně mi nakonec dobře poradila. 

 

Kolem … člověče, tenhle čas je pro nás vážně symbolikou … kolem druhý odpolední se scházíme ve třídě výchovy hudební a Bája mě líčí. Ona se směje, Tonda se směje, já ne. S odstupem času mohu věnovat respekt každý holce, potažmo klukovi, který si dělá stíny. To, co jsem si koupil, to jde špatně dolů a doma pak akorát rodina uvažuje o mojí inteligenci, potažmo o variantě, že syn dostal pravý / levý hák. Ostatně, stejně jako ty lidi, všechna ta posádka autobusu, když jedu to odpoledne domů. Neměl jsem to po cestě, kde umýt a navíc, už takhle hrozilo, že mi poslední bus pláchne, takže mi to na očích zůstalo. Jenže to je předbíhání, nepředbíhej Petře! Co potenciální „plac“, bylo všechno v klidu? Ani ne.

 

Sotva totiž natočíme pár záběrů s psychologem, exne nám baterka do kamery. Přitom na Tondově papírku stálo jasně jako první, tučně zvýrazněný, slovní spojení „nabitá kamera“. Jde tak využít tenhle prostor k tomu, abych si tu hezky zanadával. Ale ne, v následujících dnech jsem mu pokaždý, den před natáčením, tuhle položku minimálně 3x zopakoval, večer pak ještě poslal upomínkovou SMSku (a na jeho požádání tu a tam radši i SMSku ranní), a od tý doby na to nikdy nezapomněl (zatim :-) ).

Záběry s psychologem dotáčíme přes adaptér. Horší už je to se záběry, kdy utíkám z jeho „pracovny“. Kameru nabíjíme po kouskách, to znamená, že běží třeba jen minutu, pak exne, takže se zas chvilku nabíjí atd.. Časově to totiž nezvládáme, nechat jí třeba na půl hodiny jenom nabíjet. A jelikož běhat neumím, jede se to vícekrát :-). Jo a taky jsme nezapomněli udělat fajn promo gymplu. Mohlo by se to jmenovat: „Tohle se stane s Vaším dítětem po čtyřech letech studia“. Při „běhání“ jsme se totiž motali mezi početnou skupinkou rodičů nových studentů, co tu zrovna byli kvůli takovému „intro rodičáku“. 

 

Je cca půl pátý, doběháno. Přesouváme se do jedný třídy natočit scénku s omluvným listem a „Bioshockem“. A pak už zbývá jen pro ten dnešní den můj skok přes schody. Když jsem si jen tak cvičně vypočítával, kam zhruba asi tak „doletim“, šel kolem zrovna můj tělocvikář. O pár dní později mi říkal, že mu tehdy bylo hned jasný, že si delší dobu asi nezacvičim. Ale kdepak, mýlil se! První skok – ustál jsem to v pohodě. Sice jsem chtěl dopadnout a běžet v klidu dál, což bylo ve scénáři a což se mi taky nepovedlo, ale tělo se nezlobí, tělo je v celku, tělo mi fandí. A proto si to dáme ještě jednou, abych měl pak na výběr. Kamera, akce, rozběh, skok, dopad nejdřív na pravou patu a … jak to popsat … bolí to jako kráva. Takže ano, tělocvikář je zároveň i věštec.

26. září 2007 - Standardně otřepaně sraz kolem druhý, tentokrát na sídlišti. Ještě spolu s lavicí, štaflemi a nabitou kamerou. Nabitou! :-) Začínáme normálně na ulici, u jedný MHD zastávky. Rozloží se štafle pro Báju a kameru, já zas imituju běh a ... lidi koukaj, protože je asi okouzlil můj „běh“. Ha! Když už tu máme ty štafle, tenhle záběr z „Dependence“ - je to bráno odshora, já proběhnu kolem a kamera se za mnou tak nějak krkolomně otočí - to měl být původně odkaz. Ten moment, kdy nejdřív běžím proti kameře a když už jsem u ní, tak se ona překlopí za mnou. Na co odkaz? To by jste neuhodli! Navíc, když je to takhle v tomhle provedení, a když jde o odkaz jenom pro mě, skrytý. Na „Fontánu“ to je! :-) Tímhle mým krkolomným popisem tam Hugh Jackman projede záběrem a je to úžasný. Celý film je úžasný. A jelikož to bylo tak nějak v době psaní scénáře, co jsem tu „Fontánu“ prvně viděl, líbilo se mi to natolik, že jsem si říkal, jak to tam takhle pro sebe propašuju. Odkaz o kterém nikdo jiný vědět nebude, protože jej nikdo nepozná. A to mi můžete i potvrdit. Podívejte se na ten záběr, řekli by jste, že je to jako ten záběr z „Fontány“? Myslím si, že určitě ne :-). Nakonec to vůbec nevyšlo a bylo to v porovnání se zbytkem týhle pasáže docela pomalý, takže je to tam kostrbatě / zrychleně a ustřihnutě.

Následuje ještě chvilka rádoby sprintu s naraženou patou a pak už vzhůru do středu sídliště, na náměstí. U Tondy, navlečeného v zástěře, se během odpoledne zastaví několik lidí s dotazem, co tu prodává. Samozřejmě, že nic. Jen pro „Dependence“, pexeso tu prodává (rovnou několik druhů). Zhruba v polovině týhle scény se vybije baterka. Navíc, Bára už bude muset odejít, pospíchá domů. No, těžko tady někam dát adaptér a točit jako včera ve třídě. Padají návrhy o tom, že se to natočí jindy (třeba zítra), ale tomu se bráním, jak děcko injekci. Pověrčivě se totiž bojim toho, že bude jiný počasí. Naštěstí potkáváme Kubu Junga (dřívějšího člena Špagátku), a ten si vzápětí doběhne domů (má to kousek) pro vlastní kameru. Zbytek tak dotáčíme s ním. Štěstí, štěstí + přimíchejte do toho velkou náhodu. 

To je taková improvizace na místě – v „Dependence“ se mihne právě i Kuba. Je to ten kolemjdoucí, co mi odpovídá „vztyčeným prostředníčkem“. Měli jsme tu mít dvě holky, to bohužel padlo a tak jsme měli v záloze Báju. Jenže ta odešla a tak by tu nebyl nikdo, kdo by mě odmítl, nechtěl si zahrát. Takže fakt, štěstí, že šel ten Kuba takhle náhodou kolem a měl čas. Celý to dneska končí záběrem, kdy mi Tonda jednu jakoby vrazí a pak, opětovně jakoby, šlápne na kameru. Kdyby věděl, co se bude točit za 14 dní, možná by si tenhle moment vychutnal o něco víc a netočilo by se to pouze dvakrát. Přihlížely tomu dvě pani, co nejprve chtěly od Tondy koupit tu jeho zástěru a pak, když se točilo, jak mě sundá k zemi (takhle zpětně, je to hodně na oko), komentovaly to mezi sebou, jak je to autentický, jako tady z ulice. Takže, i když je ten úder nahraný fakt okatě špatně, tak jo, díky! Ale zástěru Tonda stejně neprodal, byla jeho mámy :-).

PS z pravý paty: Bolí to nějak víc, než jsem původně čekal. Při záběrech, kdy běžim po sídlišti, to vypadá daleko hůř, než při pohledu na mě za běhu, během hodiny tělocviku. A to už je co říct.

27. září 2007 - Po časově náročnějších dnech tu máme dneska pouze hodinové točení, jednohubku. Dělá se akorát scénka v „kadeřnictví“. Venku nemálo prší, a tak nezbývá než se radovat, že jsme to sídliště včera nepřesunuli. Nejvtipnější moment ... anebo ne, prostě z toho dneška, co si pamatujeme asi nejvíc, to je chvíle, kdy jdeme s Tondou, který má nastříkanou hlavu na růžovou a zelenou, do spořitelny. Tak trochu to připomíná včerejšek, jen tu chybí zapnutá kamera. Každý po něm kouká, at´ už je to pani z informací, anebo např. pán sedící u stolku, co čeká, až na „jeho číslo“ dojde řada. Ten dokonce koukal tak dlouho, až jsme o něm měli pochybnosti a o Tondu strach. Víc už z tý dnešní „natáčecí hodiny“ nevyždímám. Pokud ovšem nestojíte o vyprávění, jak mě bolí pravá pata. Jo a jestli mě dneska ještě něco naštvalo kromě paty, tak je to „Mechanický pomeranč“. Bylo to překvapení, že ho tu dnes v kině dávají, ale bohužel jsem se tam nedostal. Ještě jsem ho neviděl. Stejně jako mi o nějakou dobu později takhle podobně blbě utekla „Taxidermia“, která se tu taky „ukázala“ pouze jednou. Měli jsme na to jít s jednou holkou, ale to bych odbíhal daleko a jinam.

1.října 2007 – Prvně točíme jen ve dvou, protože Bára dneska neměla čas a já to nemohl jen tak zrušit, protože uzávěrka už není od nás moc daleko. Točíme zprávy a docela nám to sedne, stejně jako vojenský uniformy. Tedy až na mě v roli moderátora, to byl omyl. Pokud si dobře vzpomínám, za celou dobu fungování „Black Company“ mi snad nikdy netrvalo takhle dlouho říct svoje věty. Třeba první záběr, když uvádím ty zprávy a mluvim o zatýkání herních vývojářů, ten se točil přibližně 40 minut. 40 minut pásky zaplácnutý idiotskym smíchem a jednou dobře mířenou ranou do hlavy, zavírátkem od tužky (viz. „outtake“).

4. října 2007 – Tady už je přítomna jak Bája, tak i po menší pauze oční stíny. Scéna při těláku měla být původně jednou z těch „davových“. Chtěl jsem záběry na celou tělocvičnu, měl se hrát volejbal čili tak 12 lidí do komparsu, ale … vzpomínky na červen mě hodně rychle vrátily do reality. Přesto, shánět lidi jsme se pokoušeli, ale kdepak. Asi se tu rozmohla nějaká kamerová alergie :-). Povedlo se nám vychytat termín, kdy v tělocvičně zrovna nikdo nebyl, takže zvukem jupí. Bonusem k tomu ani nehrozilo, že by jsme na to celý měli akorát jednu hodinu, než začne nějaký třídě tělák. Nic takovýho, už byl prostě konec a my tak mohli dle libosti blbnout. Ať už s „legendární“ parukou, anebo plastovým granátem / vysílačkou.

6. října 2007 - Vždycky to jde, u kterékoliv naší blbiny. Najít moment, který se může pasovat na titul „nejnáročnější“. Někdy je jich víc, někdy méně, někdy je to pomotaný celý, od začátku všechno. Pro „Dependence“ to byl tenhle den. Je sobota, kolem šestý ráno, a já vstávám, abych se přichystal do Příbrami. Někdy před osmou se vidím s podobně polomrtvym Tondou a začínáme točit u něj doma. Slovo „polomrtvý“ nepoužívám jen tak – on spal čtyři hodiny, já sotva tři. Trávil jsem noc škrtáním a předěláváním pár částí scénáře. Původně se tu měla objevit i máma hlavní postavy. Chtěl jsem obsadit Hanku (v „Dependence“ jí zvu na svou sbírku videoher), jenže ta v sobotu ráno nemohla, Bára taky ne (točíme tedy opět ve dvou). Den předem odpadla i Šárka (to byla učitelka v tý scéně s „Bioshockem“). Máma má tedy smůlu a my docela taky. 

 

Ukázalo se to až později, při střihu. Na Tondovu kameru sice už točíme dlouho, ale zatím jsme stále nezjistili, proč někdy ten zvuk zaznamená tak, že je ve finále nepoužitelný. Hodně záběrů s tátou se tak potom vyhodilo. Nakonec jsem se snažil i „kouzlit“. Pokoušel jsem se ty zvukové chyby nějak zamaskovat. Někde se to povedlo, někde to známé duo „skřípnutí a prasknutí“ stejně uslyšíte. Procitneme až někdy kolem půl jedenáctý, kdy dojde na záběry s Playstationem. Vzhledem k tomu, že Tonda Playstation nemá, říkal jsem si, že nebude na škodu, když si ještě před stiskem REC dáme ten „Soul Calibur 2“ jen tak cvičně. Chápejte, abych ho neseřezal hned na začátku :-). Ne, musim přiznat, hrál to sice poprvý, ale prdel mi nakopal hned několikrát (ovšem jen proto, že na mě zbyl Dualshock se zasekávající páčkou, jiný důvod v tom nehledejte :-) ). Když se potom Tonda začal rozplývat nad tim, že už dlouho nic nehrál, protože má něco s počítačem, bylo jasný, že tohle celý nebude jen o jednom zápasu. Po hodině a půl :-) jsme si, ale řekli dost a začali konečně točit. A pak jsme ještě další půlhodinku do sebe řezali :-). Časově to zatím kupodivu, i přes tenhle souboj pěstí, docela vychází. Natáčíme prakticky bez pauzy. Nepočítáme-li tedy to hraní a oběd od Tondova táty (jedl jsem kachnu poprvý v životě a dobrý, dobrá). Když dotočíme scény s počítačem v posteli a vznikne tak zásadní moment do „outtaku“, přesouváme se přes půlku města k Hance. S Playstationem a počítačem ruku v ruce.

  

Natáčení u Hanky v bytě taky překvapivě odsýpá (až na křivý stativ), takže se jde potom na chodbu před byt a pak ven, natočit třeba ty záběry se „psem“ přinášející disketu. Prej „Neboj se Blacku, mám to v oku, ty papíry pod tim počítačem vidět nejsou!“. Vidět jsou, jde přesně o několik desek mých sešitů ze školy, matika a chemie, seznamte se! :-)
 

Když je „doaportováno“, měli jsme putovat přes město jinam, natočit 2-3 záběry jednak páru a pak Tondy, jak sedí s počítačem na lavičce. Šahá se ale po úspornějším řešení a tak se i tohle nakonec udělá na sídlišti. Pak se razí s počítačem zpátky k Tondovi a podruhý „pak“ … pak už na zastávku, vzhůru domů. Bohužel, dnešek jsem přípravou možná nepodcenil, ale měl jsem jaksi naivní představy o sobotním jízdním řádu. Je pomalu pět a poslední bus mi ujel už ve dvě. Následuje situace „ze skrytý kamery“. Bolí mě za dnešek pata, takže bych si nejradši někam dřepnul. Kam? Můžu zajít k babičce … vlastně, neni doma. Dobře, to ještě neznamená krizi, zavolám domů a „požádám o azyl“ :-), jestli by pro mě někdo nepřijel. Vybitá baterie, mobile? Vtip? Ne, v klidu - ještě, že tu je budka. Vhodim do ní dvacku - nic. Šmejde! Dvacka vyjede tak dementním způsobem, že jí z automatu páčim občankou. Domů je to něco kolem 16 kilometrů. Za hodinu jede autobus, který by mi cestu zkrátil tak o čtyři, ale čekat na něj přes hodinu se mi nechce. Pěší cestopis tak může začít!



Táhlym kopcem se mi zhruba po půl hodině daří překročit ceduli „Příbram“. Je docela zima, bolí mě noha, jdu stylem tučňáka, v ruce tašku s Playstationem a na zádech bágl s rekvizitami. O hodinu později sílí pocit hladu (vodu ještě mám). Dneska jsem pozřel pouze za letu ten kousek kachny s knedlíkem, protože jsme chvátali na sídliště. „Potraviny“ ve vesnici, kterou právě procházim, mají už dávno padla a tak se zoufale prohrabuju kapsama, který jsou plný leda drobáků a starejch jízdenek. Nakonec tu, ale přeci jen najdu spásu v podobě želatinovýho lízátka. Je obalený marcipánem, namlouvá mi jeho obal. Ani nevim, kde se to v tý kapse vzalo. Hurá, kousni do toho! Ne, tohle neni ... tohle snad neni ani lízátko. Ale co, mám hlad. Začíná foukat čím dál tím silnější vítr, noha dává o sobě čím dál tím víc vědět, a tu a tam na mě nechápavě koukají lidé z projíždějících aut. Možná je to tim, že si z hladu a žízně (správně, pití už taky došlo) hodně nahlas zpívám. Už mi prostě vadil ten vítr a šum projíždějících aut, tak jsem dal prostor hlasivkám. Na soukromym jukeboxu hraju věci různý, starší i nový :-). Na stop jsem asi moc velkej srab, navíc srab, co má v paměti „Smrt stopařek“, která se točila tady nedaleko. Vůbec, viděl jsem asi moc filmů, kde někdo stopoval a ten nástup do auta bylo asi to poslední, co ve svym žití kdy udělal :-). 


Je zhruba půl sedmý, ušel jsem přibližně 10 kilometrů a právě jsem v další vesnici, tentokrát s otevřenou hospodou. Už se tam šilhajícím zrakem vidim, jak tam doplnim zásoby a na čas se možná i zdržim. Aspoň tak na chvíli zapomenu na to, že mě ještě čeká hnusně protáhlá silnice s ještě hnusnějším kopcem, a nakonec les. Mimochodem, to je zrovna ten les, kde se točily „Stopařky“, jestli se nepletu. Když už se, ale chystám k tý hospodě, přejít přes silnici, zastavuje u mě auto a v něm známej. Rázem tak silnici, kopec a les zdoláme ani ne za pět minut a já jsem konečně doma. Kolik minut by mi to zabralo pěšky? Dvě? :-)

8. října 2007 – Počítač ještě neřekl poslední slovo. Odpoledne se s ním vláčíme já a Tonda (Bára dnes netočí) do Pražský ulice. Děláme tady závěrečnou scénku s chlápkem, co mě přemlouvá, abych videohrám řekl ne. Tonda se tak teprve na místě dozvídá, že se bude točit i to, jak mu dávám pěstí. Jede se to minimálně 10x, dle Tondova tvrzení jen kvůli tomu, že ho rád mlátim, ale podle mě je to jen kvůli úmyslu natočit dobrý záběr. Tak si vyberte :-). 



PS: Zpětně se mi zdá i tahle pěst strašně divně nahraná, nepovedlo se mi to.

9. října 2007 – Už i s Bájou, natáčíme v místnosti IVT scénu z hodiny informatiky. Hraju tu kromě hlavní postavy i toho učitele se zálibou v Excelu. Docela si to všechno užíváme, i sranda je, ale jen do tý doby, než si pak doma pustim natočenej materiál a zjistim, že je z dneška zvuk totálně nepoužitelnej.

10. října 2007 – Včera byly potvrzeny papíry na dnešní uvolnění z vyučování, abychom mohli ráno v (ne)hluku natáčet na nádraží. Ráno tady neni ani noha. Bára opět nemůže a tak nám tentokrát točí Vít Novák (rovněž jako Kuba, svýho času člen Špagátku). Stíháme dobu propustky na dvě hodiny akorát, takže se kolem půl desátý vracíme zpátky do lavic. Původně to měl být poslední natáčecí den, ale vzhledem k tý zvukově nepovedený scéně v IVT se bude ještě přetáčet. Zatim ale neni jistý kdy.  

Odpoledne probíhá focení do závěrečných titulků, po kterym nás Bára opouští, a tak jen já a Tonda vyrážíme zas do Pražský. Tentokrát s úmyslem natočit tu scénu s Bulánky, zombie a s reálnou vizí GTA. Jelikož jsme jenom dva, myslel jsem si, že by se přeci jen mohlo povést najít člověka, co by byl ochoten, na 10 – 15 minut, zahrát si Bulánka. Když si to tak vezmete, o co by šlo? Dotyčnýmu / dotyčné budou koukat jenom nohy a ruce, nic víc. Žádný obličej vidět nebude. Jenže, kdepak – vidim tu situaci, když tohle říkám skupině lidí, jako by to bylo včera. Takový ty pohledy jako: „No tak Petře, haló, už je ti 18! Měl by si bejt dospělej a nedělat takovýhle kraviny, podívej se nás!“. Dobře, já to jen zkusil, nenechte se od dospělosti rušit, já jdu točit „Bulánky“ (podobně „dobře“ pochodil se sháněním dobrovolníka i Tonda).

Nejdřív drobný oběd v podobě bagety, kterou ke vší lítosti nakonec kvůli záběru hodíme na zem, pak navlečení Tondy do odpadkovýho pytle, nalepení obličeje - může se točit. Známej, co šel zrovna náhodou kolem, ten nám natáčí dva záběry ve kterých jsem já a Tonda zároveň, jeho holka nám běží koupit vodu (na smíchání potravního barviva kvůli „krvi“) a … správně tušíte, kdekdo po nás kouká, respektive po Bulánkovi s brokovnicí. Místy se ozývá smích, jeden kluk neustále vybíhá z masny ven zpátky (ptá se nás proč tohle jako musíme dělat), a dvojice starších paní utrousí pár znechucených poznámek na kaluž „krve“, co teče po chodníku. Atmosféru Vám trochu přiblíží několik záběrů z „outtaku“. 


Kolem půl šestý se odebíráme na Jiráskovy sady a točíme to „GTA“. Ve výsledku je ten záběr sice zrychlený, ale scéna začíná tím, jak kamera přejde z opačného konce přechodu pro chodce, až ke mně. Když se tohle točilo, Tonda stál na opačný straně sám s kamerou, zatímco já byl obklopen hloučkem lidí. Ticho prolomila až jedna pani přede mnou, která při pohledu na Tondu, povídala tý pani druhý, vedle ní: „Hele, támhle je asi nějakej debil!“ - „Že jo? Já ho taky pozoruju, jak nás točí, tohle mi vadí!“, reagovala ta druhá. „Ten ti bude asi nějakej narušenej!“, dodala ta první, načež padla zelená. Když jsem si to později pouštěl v normální délce, obě jdou schválně tak, aby v tý kameře byly vidět. A nechápavě při tom kývají hlavami. Tím bych se jim chtěl omluvit, že záběr je zrychlený a ony se tak na video narušeného člověka prakticky vůbec nedostaly. 



No :-) ... dál tedy, úder pálkou vzniká opětovně jaksi „na koleně“. Nechávat na cestě jen tak kameru se stativem, zatímco my jsme oba v záběru, to se nám riskovat nechce. Nějakým záhadným způsobem stativ drží zapíchnutý v křoví, a tak to musíme rychle natočit, než nám to celý i s kamerou spadne. Tonda pociťuje chuť barviva a já odpaluji. Řekl bych, že to byl homerun, jeho zuby letěly až na střechu protějšího domu. Den zakončujeme scénkou s babičkou, takovým tím nenápadným odkazem na „zombie hry“. Tonda ochucuje barvivo podruhý a lid, čekající na nejbližší autobusy, si o tom opět myslí své. 
 

Večer jsem zjistil, že je zvuk nepoužitelný i při úvodní scéně na nádraží, čili se to spolu s IVT musí celý přetočit.

16. října 2007 – Finále! Jako učitel v IVT jsem měl minule Tondovu košili a kravatu, která záhadně zmizela, a tak na sebe beru Báry mikinu. Pak vyrážíme se štaflemi na nádraží přetočit úvod, při kterém se neustále smějeme jako idioti. Scénka má ve výsledku necelou minutu, ale my si odnášíme z nádraží minut zhruba padesát. A tím končí natáčení „Dependence“ a začíná patlání toho videa dohromady. Jo, „Dependence“ -už to má i název. A to jenom proto, že je v soutěžním formuláři kolonka „Název“. Jinak by to bylo nejspíš napořád „bezejmenné krátké něco“ od Black Company :-).

17 – 26. října 2007 – Nejen, že se snažím zamaskovat veškeré zvukové problémy apod., ale taky sílí ta myšlenka, co přijde na návštěvu skoro vždy při dokončování a tj., že jsem vyrobil opět něco hroznýho a že to bude průser. Mě třeba dodneška štve, že jsou v úvodu vidět ty štafle, anebo na náměstí pan Stativ v celý svý kráse :-). Nakonec, když se tu a tam spánek posílá na dovolenou, hotovo a do redakce LEVELu DéVéDéčko putuje 26. října.

Žádný strach, že by teď následoval ještě nějaký pravidelný textový dozvuk. Dneska těch znaků bylo až příliš. Takže v pořádku, už nic.