Moje Pětka

Bylo to na 4.B maturáku, když se mě někdo ptal, co že to chystá „Black Company“ dál. „Mojí Pětku“, odpovídám na baru, čímž jsem asi nic kloudnýho neřekl. Ten zvyk „moc neprozrazovat“ už ke mně asi patří, z dutohlavy ho vyříznete leda těžko. Počkat, tady se stal zázrak a já i něco prozradil, pozor – samotný název! A to už je, co říct! :-) 

U „Mojí Pětky“ mělo jít původně o pidi věc (ani ne na vteřin šedesát). Ale jak jsem si ten „nápad“ v hlavě rozvíjel (a oddaloval se začátek tohoto krátkého natáčení), vznikl z toho, jak už víte, standardní skeč. Na minuty dvě a něco. Proč je tak propastný rozdíl mezi napsáním a natáčením „Mojí Pětky“? To má na triku Špagátek, co byl v tý době už půl roku pod imaginární zemí. I když se soubor zbořil, pořád tu byl ten nezpracovaný materiál ze záznamu představení „Love-story“ a jejího dokumentu, který jsem chtěl dát dohromady. Zní to nelogikou? Plně chápu. Možná jistou, ne-li hlavní roli v tom hrál takový ten blok jako, že „Přeci to po tom všem, co s tím bylo, jen tak nevezmu a nevyhodim!“.Cca začátkem února jsem to začal patlat do celku. Bylo to patlání, že by mravenci žasli. Vlastně, pouštěl jsem se do toho už podruhý v řadě, ale … nechám si detail na nějaký případný komentář k „Love-story“, jestli bude. A vůbec, jestli ta „Love-story“ coby záznam hotová kdy - někdy bude. Začátkem dubna jsou v cajku skoro tři dějství. Můžu je díky tomu častýmu přehrávání doslova recitovat z paměti a tak „utíkám“ ke krátké „Mojí Pětce“.

12.dubna 2008 - „Na duben je docela zima. Vyrazit si ven za doprovodu jenom trika, to jsem ty svoje schopnosti otužile příliš podcenil!“, říkám si, když stojím takhle v osm ráno na zastávce v Příbrami, a Bája s kárkou stále v nedohlednu. Domluvili jsme se, že mě tu vyzvedne a pak pojedeme rovnou k Tondovi. Zuby pomalu cinkají, MP3 se pomalu vybíjí (příště to chce konečně vzít baterky navíc, nezapomínej už!), a mobil? Ten rezignoval dávno. Takže se můžu dohadovat jen sám se sebou o tom, jestli mi Bája psala nebo ne. Čekám. Po necelý hodině se mi daří zprovoznit telefon. Bára píše. Omlouvá se, že zaspala, takže bude mít zpoždění. Sotva se, ale podívám před sebe, akorát ke mně přijíždí v autě. „Zaspala jsem, promiň!“ - „Zrovna mi to tady píšou!“, poukazuji na zázrakem živý telefon. Cestou se mezitím nerušeně odebere zpátky do kómatu. Ukázalo se, že je Tonda z nás tří na tom úplně nejlíp, protože jsme ho naším příjezdem teprve vzbudili. „Měl jsem si vzít bundu, s tím trikem jsem to přehnal!“, říkám si neustále a můj krk přitakává. 

Pominu-li následující chvíli, kdy byl Tonda v „režimu probouzení“, kterou jsme si krátili koukáním na YT, první záběr se začal připravovat cca kolem 10:00. Omyl, vlastně nezačal. Kamera odmítla „komunikovat“, i když byla zcela nabitá a my jí začali vyhrožovat. Ještě, že je v pokoji dostatek zásuvek. Po úspěšném natočení záběru ze skříně, kterou na začátku klipu otevírám (pořád jsem byl vidět bez hlavy), týmu skromnému sděluji, že máme za sebou první záběr. Hurá! Sice první ze šedesáti, ale to je detail :-). Přichází moment, kdy se s Tondou pokoušíme naladit své hlasy na „správný tón“. Docela často nám vypadávaly (tak, už nejsme nejmladší, což je zrovna škoda - to mutování by se teď hodilo).

Postupně se prokoušeme záběry, kdy na sebe beru různý košile, až jsme u trhání chlupů – rozuměj, dělání slz. Metoda „Vzpomeň si na něco strašně smutnýho“ nezabírá, a tak dojde na alternativu. Mluvil o tom prý jeden herec, už přesně nevím který, že zaručené slzy získáte trháním chlupů z nosu ... anebo z varlat, ale to vzhledem k situaci, kdy nám všem bylo tak nějak divně, nepřicházelo v úvahu. A tak Tonda trhal z nosu a můžu Vám říct, že to čekání na slzu, to bylo jako čekání na Ježíška. Když to trvá už nějakou tu minutu, klopíte kameru dolů, nevěříte, že dorazí, jenže to se náhle slza zjeví, takže rychle mačkáte REC, ale při troše štěstí, v zápalu zoomu, rozmlží se Vám obraz, takže se musí trhat znovu. 

Dnešek byl docela návratem do doby, kdy nám točení jednoho klipu zabralo pouze kus dne, víc nic. I když jsme ke konci trochu chvátali, protože Bája musela odjet, tak se na nervy hekticky moc nehrálo. Zatim.

Čekáte-li někdo druhý díl osobního cestopisu, zklamu Vás. Tentokrát jsem sobotní poslední bus chytil včas. Snad jen ten ranní start „jenom v triku“ způsobil na další tejden funkčnost „mimo provoz“, bohatě stačilo už jen to chození do školy :-). Potom jsem se vrátil k „Love-story“ a ... vlastně na čas skončil úplně, protože již byl podle kalendáře ten „týden svatý“. Po maturitě se točil klip do BeBe soutěže, takže šla „Moje Pětka“ opět k ledu a dostal jsem se k ní koncem července (protože jsme se po sušenkách pustili do tý Moby soutěže, která byla taky uzávěrkou pomalu v konci). 

A máte tu problém, zpětně. Stalo se nám to už několikrát, stalo se to i teď - kamera měla zrovna ten špatný den. Bohužel tentokrát skoro po celou dobu natáčení. Zvuk praskal, místy hodně, místy drobně, ale praskal + tu a tam rovnou i vynechával. Ve výsledku to uchu necuchá nervy natolik, jak jsem si původně myslel, protože jsou některý záběry úplně bez zvuku, pouze za doprovodu hudby. 

Tři tejdny ještě dál, po uveřejnění „Mojí Pětky“, to se vykutálel outtake a tím bych dnešní povídání uzavřel. Jo, opravdu je to takhle stručně. Zatím nám za „Pětku“ nikdo nevzal rodiny jako rukojmí, ale prý to vidělo několik zaměstnanců operátora, jehož reklamu parodujeme. Číslo, který u nich mám, to mi zatim stále funguje, takže to asi vzali se stoickým klidem :-). Zatim.